Estelle

40

Estelle věděla, že by se měla jít převléknout a připravovat se na první soutěž, nemluvě o tom, že nevěděla přesně kam se dostavit. Neznala to tu, bude se muset později někoho pozeptat. Místo toho šla vedle Hamleta vycházkovou chůzí centrem města za hradbami. Původně to byl jeho nápad, chtěl si projít místní obchody a celkově si zmapovat cesty ve městě. Znalost každé uličky, ať už skryté mezi domy nebo hlavní ulicí směrem na tržiště, se bude kdykoliv hodit.  Nebyla tak bláhová, aby Hamletovi důvěřovala, ale chtěla ho mít na své straně, alespoň prozatím. Ne, že by to potřebovala, ale bylo by fajn mít někoho, s kým můžete probrat soupeře. Kterým se teď stal i její vlastní bratranec, jeho rozhodnutí ho nakonec zostudí. Všímala si pouze hlavních ulic, které byly většinou plné lidí. Nechtěla přitahovat pozornost za bílého dne, jelikož ji už takhle lidé znali, jako královninu osobní strážkyni. Slíbila si, že se sem vypraví v noci. Každé město se během dne přetvařuje, ale v noci vypluje jeho pravá podstata napovrch. Nebylo to moc bezpečné, vzhledem k potulujícím se opilcům, vrahům a hrdlořezům, nemluvě o zlodějích. Pro ženy a děti to bylo nebezpečné, proto byla vděčná, že se o sebe umí postarat. Dokonce se krásně protáhne skákáním přes střechy. Takovéto večery milovala, i když při tom vzpomínala na Bastiana. 

Lehce zavrtěla hlavou, ve snaze odehnat tyto trýznivé vzpomínky. Cítila známé pálení v očích, nemohla brečet, ne za bílého dne, před všemi těmi lidmi. Hamlet se zastavil u jednoho obchodu se sladkým. Obr jako on se opravdu zastavil u cukrovinek? Estelle se tomu pobaveně ušklíbla a slzy byly ta tam. Hora svalů před ní zírala do skla, kde se nacházel malý pultík plný různých druhů bonbónů všelijakých barev, tvarů a velikostí. A ty zákusky na druhém konci! Její žaludek udělal radostný kotrmelec, nemluvě o slinách, jež se jí nahrnuly do úst. Cítila se jako pes zírající na kost. Zvedla hlavu Hamletovým směrem, nebyl na tom o nic líp než ona. V očích měl jiskřičky. Vražedkyně se neznatelně odtáhla od výlohy, i když to bylo těžké. Hamlet si toho ani nevšiml, protože vykročil směrem ke dveřím a zmizel v obchodě. Musela zakroutit hlavou, nad tím, jak rychle se nechal zlákat. Chvíli ho přes sklo pozorovala. Působil tak zvláštně, díky své výšce a velikosti obchodu. Ani nemusela zmiňovat brnění, které měl na sobě. Paní za pultem se trochu otřásla, když ho spatřila. Jednalo se o ženu ve středních letech, černé vlasy měla stažené do drdolu, kolem očí se jí lehce značily vrásky. Vypadala tak bezbranně oproti Hamletovi před ní. Estelle si kolikrát říkala, dokonce si i přála, žít život obyčejného obyvatele, který každý den chodí pracovat, ať už do obchodu, nebo na pole. Nepracovali s lidskými životy a zbraněmi, nepošpinili si svou duši. I přestože věděli, že takové riziko kolem nich panuje, nebrali ho na vědomí. Žili prostými životy. A to vražedkyni nespočetněkrát lákalo. Dala by cokoliv, prožít jeden jediný den jako oni. 

Otočila se zády k obchodu, jelikož pohled na Hamleta byl tak neskutečně vtipný, že už to prostě nevydržela. Bavila se pozorováním cizích lidí, aneb náhodných kolemjdoucích. Dvojice žen na ní závistivě hleděla. Byly do sebe zavěšeny rukama, oblečeny v drahých šatech zdobenými různými výšivkami. Každá z nich měla kolem krku ohromný náhrdelník, jenž musel být stejně drahý, jako rodinný domek na začátku města. Ta vyšší a hubenější z nich, s plavými vlasy rozpuštěnými na zádech něco pošeptala té druhé - menší - hnědovlásce, která se až příliš nahlas zasmála, aby to slyšela i vražedkyně. Estelle věděla, proč na ní tak civí, nebylo žádným tajemstvím, že měla nádhernou postavu, která společně s bojovým oblekem, nemluvě o tom, že přiléhal na tělo, vypadala prostě božsky. Jelikož si do nich chtěla rýpnout, jak u ní bylo zvykem, lehce se k nim natočila bokem, aby viděli všechny zbraně upevněné na opasku, do toho se na ně vyzývavě usmála. Každý kdo spatřil tento výraz bral nohy na ramena. Ony nebyly výjimkou, s kamenným výrazem se otočili na patách, a spěšně odešli, až za nimi šaty chvílemi šustily. Vražedkyně se pobaveně usmála nad jejich ubohostí. Pomlouvat na veřejnosti umějí, ale do očí by jí to v životě neřekly, nemusela ani říkat, že by jim ty oči nemusely zůstat.