Estelle

57

Kráčeli vedle sebe vstříc mírnému kopci, do kterého byla louka tvarovaná. Bosé nohy se jim nořili do lučních travin a květin. Byl to dokonalý pocit. Nebyl tu žádný kámen nebo hrbol o který by zakopli, žádná ostrá tráva, který by je pořezala. Dávala si pozor, aby žádnou z květin nezašlápla, vzhledem k jejich počtu to však bylo marné. V duchu se omlouvala každé z nich. Ony však nezůstaly ležet v trávě pomačkané její vahou. Zůstaly přesně takové, jako květiny před ní. Nedotčené a dokonalé. 

Hmyz k nim nebyl agresivní, hleděl si své práce a oni ho s úctou obcházeli. Boty nesli v rukách, byl to koneckonců její nápad. A v žádném případě ho nelitovala. Byly od sebe vzdáleni několik centimetrů, nepotřebovali se jeden druhého dotýkat. Potřebovali přítomnost toho druhého. 

Vražedkyně se usmívala po celou dobu. Užívala si každý okamžik, který zde dostala. Klid a mír, tak vypadal její vysněný svět, kterého se i přes krutou realitu nevzdala. A konečně ho měla před sebou. Celý svůj život pro to tajně bojovala. Proto si dovolila být sobecká, alespoň na jeden jediný den. 

,,Poprvé, za tu dobu, co tě znám, si neděláš starosti o druhé. Dokázala jsi vypnout a být tu pro sebe, až magický spánek tě dokázal přesvědčit, proč mě to ani trochu nepřekvapuje?" Promluvil do uklidňujícího ticha Bastian. Snažil se jí to dokázat každým dnem po jejím boku, když byl naživu. Nikdy neuspěl. A tisíckrát si to vyčítal. 

,,Proč mě ani trochu nepřekvapuje, že mi čteš myšlenky?" Stále se usmívala, zabloudila k němu pohledem a jeho srdce udělalo šťastnou otočku. Nakonec se mu to povedlo, alespoň se na tom podílel a byl toho součástí. 

,,Nečtu ti myšlenky, to bych si nedovolil." Na obranu zvedl ruce před sebe ve smírném gestu. Rty se mu roztáhly v šibalském úsměvu, který doprovázelo zajiskření v očích. Vražedkyně se na okamžik odmlčela, otáčejíc se na hejno divokých kachen, které odlétaly pryč z jezerní hladiny.

,,Právě jsi se přiznal," pobaveně zamumlala. Nespouštěla pohled z louky před ní, přitom Bastiana udeřila pěstí do ramene, byla to malá, ale účinná rána. Přitom doteku jí přeběhl povědomý mráz po zádech. Její tělo na něj stále reagovalo stejně. Bastian si toho buď nevšiml, nebo to bez povšimnutí přešel.

,,Opravdu?" Tentokrát to byl on, kdo do ní ramenem strčil. Jelikož to nečekala, odpotácela se několik kroků do strany. Využila toho ve svůj prospěch. Zahučela do trávy a měla, co dělat, aby nepropadla záchvatu smíchu. Nasadila svůj typický naštvaný, neoblomný výraz. Věděla, že na něj zabere. Dopad do trávy skoro vůbec necítila, přirovnala by to k sednutí do měkké postele. 

Bastiana smích přešel a spěšně k ní přešel, natahujíc pravou ruku, aby ji pomohl zpět na nohy. V očích se mu značila omluva. V druhé ruce držel boty. Nic víc nepotřebovala. Několikrát nasupeně zamrkala a ruku přijala. Než mu to došlo bylo pozdě. Vší silou rukou cukla směrem k zemi a Bastian padal k zemi. Elegantně se uhnula do strany a pozorovala jeho překvapený výraz, když se jeho obličej zabořil do trávy. 

A vražedkyně dostala záchvat smíchu. Slzy jí tekly po tvářích a ona ne a ne přestat. Smála se, i když ji stáhl na zem vedle sebe. 

Ať se nacházela v jakémkoliv nereálném světě, část jejího srdce tu chtěla zůstat navždy.