Estelle

25

Jednoho dne se Estelle společně s Bastianem zastavili v jedné z nejlepších hospod ve městě na večeři, jejíž menu si mohli dovolit jen bohatí lidé. Bastian byl relativně bohatý bojovník, jež získal rozsáhlé pozemky a městský byt po svých zemřelých rodičích. Jeho otec měl prý více dětí, ale Bastian žádného ze sourozenců nikdy nepoznal. Všechno dědictví připadlo na něj. Upřímně, nikdy si nestěžoval. Z důvodu velkého majetku, na večeři pozval on Estelle, jako oslavu jejich dvouletého výročí, co spolu byly jako přítel a přítelkyně. 

Estelle zažila dva nejlepší roky ve svém životě. Po takové době se cítila volná a přitom tak živá, každý den měl smysl a byl krásnější než ten předešlý. Všechno toto vnesl do jejího života Bastian. Každé ráno, co se vedle něj probouzela, mu děkovala za každý okamžik, co spolu mohli strávit. On to ze začátku nechápal, ale během debat o její rodině, která byla z větší části mrtvá, to konečně pochopil.  

"Estelle?" Promluvil s úsměvem Bastian, který pozoroval její nádherné tmavě modré šaty, jež museliy být neskutečně drahé, protože jejich krása byla téměř nepopsatelná. Korzet zdobily tmavě modré kamínky v linii podél horního švu. Šaty měly spadlá ramena, tudíž odhalovaly Estelliny klíční kosti. Nemluvě o sukni, která se u pasu až ke kotníkům rozšiřovala. U konce šatů byly opět ty ozdobné tmavě modré kamínky. Nejhezčí ze všeho byly snad odkrytá záda, jenž šaty odhalovaly. Estelle byla neodolatelná. Byla andělem smrti, neboje se ničeho, s krásou rovnou bohům. 

"Ano, Bastiane?" Usmála se na oplátku Estelle, zkoumajíc dokonalou tvář svého přítele. Nejvíc ji však zaujala modrá růže, kterou měl danou v černém obleku, který krásně ladil s jeho vlasy. Jak se mohl tak krásný muž zahazovat s ubohou vražedkyní? To sama nechápala. Ale  věděla, že tohoto člověka miluje, jak jen nejvíc může. Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe, pomyslela si Estelle. 

"Vezmeš si mě?" Odsunul židli a klekl si jedno z kolen vedle židle na které seděla Estelle, svou otázku doplnil úsměvem, díky kterému se Estelle podlamovala kolena. Otevřel malou krabičku ve které byl ten nejkrásnější prsten, který kdy viděla. Byl celý osázený drobnými stříbrnými diamanty. Uprostřed se nacházel modrý rubín, který byl stejného odstínu jako jeho oči. Odstín nekonečného oceánu, jež vás vábil do té doby, než vás pohltil. Přesně takový byl Bastian. Prsten musel stát ohromný balík zlaťáků. 

Estelle nevěděla kdy začala plakat, ale najednou pocítila mokré tváře. Její srdce málem radostí puklo. Ten pocit štěstí necítila několik dlouhých let.  A teď byla šťastná, mohla mít budoucnost a rodinu se člověkem, který byl pro ní vším. 

"Ano."  Vydechla Estelle, která se s roztřesenými rukami postavila a padla Bastianovi do náruče, kterou nechtěla už nikdy pustit.  Pořád cítila ten nádherný pocit nekonečného štěstí. Chtěla strávit celý zbytek svého života s tímto dokonalým mužem, který miloval jen ji a nikoho jiného. Zachvěla se při té představě. 

A jak všechno hezké začalo, tak i skončilo. Stalo se to dva týdny po zasnoubení Estelle a Bastiana. Dnes odpoledně měli mít svatbu. Dívka se tak moc těšila, počítala každou minutu do osudného okamžiku, kdy se měla stát Bastianovou ženou. Estelle se celé dopoledne připravovala, jelikož by to sama nezvládla, musela si zavolat služky z Gwendoliina domu, aby ji pomohli s koupelí, make-upem a oblečením šatů. Celý tento cirkus trval nekonečné hodiny. A to ještě neměla udělaný účes! Na obřad byla pozvaná pouze Gwendoline a Enver, nechtěli to více rozmazávat mezi lidmi. Bastian nechtěl- neměl koho pozvat. Bastian šel ještě do města zařizovat nějaké věci ohledně svatby a dovolené. Estelle neměla ani šanci se s ním rozloučit, když odešel pryč, jelikož si musela zrovna obléct svatební šaty, které byly jako z pohádky. Nechala si je ušít od jednoho z nejlepších krejčí ve městě. Jednalo se o nádherné bílé šaty, které byly od pasu dolů velice prostorné a zdobené červenými růžemi. Krejčí k tomu daroval i závoj. Jednalo se o astronomickou částku, ale pro tento den to bylo nutné.

Po několika hodinách příprav se měla Estelle dostavit k oltáři. Bastian trval nad tím, že má přijít jako první, a tak se tedy stalo. U oltáře stála Gwendoline a Enver, oba s úsměvem na rtech. Teta měla dokonce v očích slzy štěstí. Estelle se zastavila kousek od kněze a trpělivě vyčkávala na příchod svého budoucího manžela. Po několika okamžicích se dostavil a po proslovu byly konečně mužem a ženou i podle zákona. Estelle plakala štěstím.   

Ovšem po svatbě se věci totálně zvrtli. Bastian měl nečekanou návštěvu, proto musel svatební hostinu opustit a odejít do ulic řešit nějakou obchodní nabídku. Estelle neměla čas nad tím přemýšlet, mluvila totiž se svou tetou a bratrancem, kteří oba byly šťastní díky tomu, že je šťastná ona. Ubíhaly hodiny a Bastian se nevracel. Gwendoline vždy svou neteř utěšovala, že se to jen protáhlo. Dívka se proto rozhodla tuto událost hodit za hlavu a užívat si atmosféru a příslib nového života. 

Když se Bastian nevracel, chtěla ho jít hledat, nevzala si s sebou žádné zbraně ani plášť. Jednoduše otevřela dveře domu do ulic města. To co tam spatřila ji vyrazilo dech. Byl to zlý sen, noční můra, která ji bude pronásledovat ještě několik měsíců. Na prahu přede dveřmi ležela hlava člověka. Nebyla to ledajaká hlava. Byla to hlava Bastiana, jejího manžela. Hlava měla vyděšený výraz a všude kolem byla krev. Estelle zakřičela. To nesměla být pravda. Její manžel, láska jejího života, byla mrtvá. Byly spolu pouhých pár hodin. Celkově dva roky. Estelle uchopila hlavu do náruče a začala hystericky plakat, ten nekonečný žal, jenž cítila se nedal popsat. Celé její tělo se klepalo nad jeho smrtí. Estelle plakala a křičela, proklínala bohy. Během chvíle se přihnal Enver a Gwendoline, oba dva zůstali oněměle koukat na hlavu v Estellině náručí. Gwendoline musela odejít, protože jí bylo špatně z pohledu na krev. Ale Enver zůstal a nadále civěl na zlomenou sestřenici, poprvé v životě nevěděl co má dělat.  Proto položil sestřenici ruku na rameno, ona se však s rychlostí blesku otočila a zakřičela na něho, aby ji nechal být. Generál o krok couvl, to co viděl v jejích očích, bylo odstrašující na pohled. Byl to nekonečný žal a touha po  pomstě. 

Estelle po několika minutách vstala, šaty celé od krve, třesoucí se tělo, ale chladný úsměv na rtech. Chtěla pomstu. A také že ji dostala. 

Dívka na pohovce nedokázala zastavit pláč, nemluvě o vzpomínce na tento osudný okamžik. Tak moc to bolelo, i když od toho dne uplynuly přibližně dva roky, několikrát v noci se budila se stejnou noční můrou. Cítila  se prázdná, jako kdyby padala opět do té samé propasti..  Estelle věděla že dopadne na samé dno. V tom si uvědomila, že by Bastian zemřel nadarmo. Toto rozhodnutí by se mu nelíbilo.

Estelle cítila jak ji nějaké záchranné lano táhne zpět. Kdo byl ten dotyčný? Vůle boží? Ne. Byla to Deanne, která ji nadále objímala, nikoliv z litování, ale  z pochopení. Deanne byla jejím andělem a nejlepší přítelkyní.

Kterou teď musela opustit, protože se chtěla vypravit do vedlejšího království a nemohla ji vzít s sebou. Zbytečně by ji zpomalovala a ohrožovala svůj vlastní život, proto se s dívkou v duchu rozloučila, setřásla ze sebe její ruce a stále s rozpolceným srdcem odešla do koupelny.