Estelle

44

Po několika úmorných hodinách, kdy Estelle zápasila s ohromným psem, topila se ve vodě, jejíž viditelnost byla nulová, zápasila se dvěma spoluúčastníky, které poslala do pekla, utíkala před ohněm a mnoha různými nástrahami, byla na pokraji svých sil. Sotva se udržela na nohou, zraněná noha nebyla ani zdaleka tím jediným, co jí trápilo. Měla také popálené rameno, nemluvě o zimě, která se ujala celého jejího těla po plavání v kalné vodě. 

Nevěděla kolik hodin zde přesně strávila, to ji děsilo ze všeho nejvíce. Bála se, že dorazí poslední. A bude muset odjet domů, nebo sledovat zbytek soutěží jen z dřevěných tribun. Byla natolik vyčerpaná, že na zraněnou nohu nekulhala, ale táhla ji za sebou. 

Uličky labyrintu se začaly rozšiřovat, to bylo dobré znamení, jelikož věděla, že se blíží ke konci. Konec, příslib dlouho očekávaného odpočinku. Samozřejmě věděla, že zde nesmí chybět poslední úkol, který je těsně před cílem natolik zaměstná, nebo dokonce zabije, aby všechna šlechta byla očekáváním bez sebe. Králova podlost neměla meze, ale přihlásila se sem dobrovolně, proto zatnula zuby a pokračovala v cestě.

Podle slunce, kulhala přibližně hodinu, když spatřila plac před sebou označující cíl, všude kolem byly bílé vlajky. Musela několikrát po sobě zamrkat, aby odehnala slzy bolesti, která se objevovala každým krokem, který udělala. Opravdu to dokázala, zbývalo jen ujít několik mil a bude v cíli. 

S novou nadějí v srdci se vydala vstříc tomu placu před sebou. Byla tu sama, rozhlížela se kolem sebe, nikdo z účastníků soutěže tu nebyl. A v tu chvíli se to stalo. 

Nedívala se před sebe, což byla její zásadní chyba. Začala se pod ní propadat zem, což byla přesně ta past, o které dost dobře věděla, že přijde. S výkřikem spadla do pětimetrové jámy. Na dně byla naštěstí jen hlína, ale i tak ten pád dost bolel, vzhledem k její zraněné noze. Několikrát po sobě zalapala po dechu, jelikož spadla přímo na zadek, nohou jí však projela otupující bolest. Pálily jí oči, jak moc to bolelo, dotáhla to tak daleko, a teď už se nemohla zvednout, byla na dně svých sil, i přes všechen výcvik, který měla, i přes všechny pády, rány a jizvy, které obdržela.

Seděla v té jámě, slzy tekly po jejích tvářích, její tělo se klepalo bolestí. Nezvládne to, těsně před cílem to nezvládne. Taková že je prohra? Tomu nechtěla uvěřit, cíl měla téměř na dosah, stačilo jen nějak překonat pětimetrovou zeď.

,,Vstaň." Zaslechla hlas, který neslyšela takovou dobu. Její srdce se rychle rozbušilo. Dva roky ho neslyšela, je mrtvý. Zavřela oči, bála se toho, co uvidí. Koho uvidí. Nemůže to být on. Začaly se jí zjevovat vzpomínky, na které nechtěla nikdy zapomenout, ale zároveň tolik bolestivé. 

,,Stell, musíš vstát." Opět promluvil ten starý známý hlas. Cítila tu rostlinku  v srdci, která před dvěma lety zahynula a nyní opět rozkvétala. Byl to on. Pokud již neblouzní. Tu přezdívku jí dal po jejich třetí schůzce. 

Otevřela oči plné slz. Stál před ní mladík, přibližně v jejím věku. Měl světlé vlasy a modré průzračné oči. Vypadal naprosto identicky, jako před dvěma roky, kdy ho spatřila naposledy. Když zemřel. 

,,Bastiane." Vydechla, vodopády slz zdobily její poškrábanou tvář. Nejraději by ho políbila a přitiskla k sobě. Tolik jí chyběl. Zemřel kvůli ní. 

,,Vstaň, Stell." Zopakoval stejnou větu, jako předtím. Věděla, že sní, nemohla to být pravda. Byl to přelud, velmi reálný přelud. 

,,Nemůžu." Se slzami v očích se usmála. 

,,Estelle, ty to dokážeš, vstaň a vyhraj, žij za nás oba." Natáhl k ní ruku plnou mozolů a jizev. Přesně takto vypadala, když ji spatřila naposledy.

,,Miluji tě, Bastiane," vydechla skrz bolest a chopila se jeho ruky. V ten moment zmizel a ona opět osaměla. Stála sama uprostřed pětimetrové jámy. Pamatovala si všechno, co se stalo v předchozích minutách. Bastian se objevil, když to chtěla vzdát. On jí znal nejlépe, on byl prvním člověkem, kterého milovala. Byl pro ní vším. 

Před čtyřmi lety

,,Stell, prosím." Rošťácky se usmál, až se mu na tvářích objevily roztomilé ďolíčky. 

,,Trhni si." Vyplázla na něj jazyk.

Byl to jeden z jejich prvních společných dnů, bojovali proti sobě u Gwendoline doma. Na žádost Estelle se tu ve sklepě vybudovalo menší bojiště. Vražedkyně již dvakrát po sobě porazila Bastiana, cítil se proto velice trapně.

Políbil ji na klíční kost, věděl že tomu absolutně podlehne. Sklonila meč podél těla a nechala se unášet tím slastným pocitem. Pokračoval po celém krku, ona mu odevzdaně obmotala ruce kolem krku (i s mečem, který držela.) Měla co dělat, aby nahlas nevzdychala. 

,,Vyhrál jsem," Zašeptal jí něžně do ucha, v ten stejný moment cítila jeho meč na jejích zádech. 

,,To si nemyslím." Políbila ho natolik vášnivě, že podlehl a meč upustil. 

Namířila mu meč na srdce ovšem nebodla.

,,Tři nula pro mě." Ušklíbla se.

Rozmrkala další vlnu slz, která se dostavila po nečekané vzpomínce. Přes všechnu tu bolest, kterou vnímala, se usmála, zírajíc na nebe, neslyšně Bastianovi poděkovala a odkulhala směrem k protější straně jámy. Jelikož měla na sobě jen lehkou napodobeninu jejího černého, bojového obleku, měla k dispozici jen dýky na nohou, které se jí teď nesmírně hodily.

Nakopla hlínu před sebou a v její špičce se objevila dýka, která se ihned zapíchla do hliněné zdi. Teď byla na řadě pravá - zraněná  - noha. Jen její zvednutí bolelo jako čert. Estelle musela rozmrkat další příval slz a posunula pravou nohu o kus výš než levou. Takto pokračovala několik dlouhých, úmorných minut plných křečí, potůčků krve a horeček. 

Vzhledem k tomu, že Estelle neměla dýky i na rukou, musela použít své nehty. Když konečně vylezla na louku, z prstů jí tekly potůčky krve, každý nehet měla nevzhledně polámaný. Zatnula zuby a pokračovala po rovné cestě k bílým vlajkám.

Kulhala, každý krok a nádech pro ní byl naprostým utrpením, ale chtěla to dokázat, pro Bastiana, nezklame ho.  Nemůže ho zklamat.

Pořadatel oznámil její jméno, když ji pomocí dalekohledu spatřil. Celá tribuna užasle zatleskala. Zbývalo už jen půl míle, kterou musela odkulhat. Všechno ji tak bolelo. 

,,A zde máme vítězku prvního úkolu, jedinou ženu v celém klání. Potlesk pro osobní strážkyni královny." Zahulákal pořadatel, když dokulhala za bílou čáru. Všechno kolem se točilo. Pohlédla na hlavní tribunu, princ Attila tam stál nervy bez sebe. Byla první, vyhrála. 

V tu chvíli se všechno proměnilo v temnotu.