Estelle

55

Blankytně modré nebe bez jediného mraku bylo natolik hypnotizující, že ztratila pojem o čase. Mohla by se na tu krásu dívat celé hodiny. Ležela na květinové louce plné různobarevných květů a tvarů. Připadala si jako v ráji. Mírný letní vánek přiměl květiny nahnout se do strany. Květinová vůně se rozptýlila všude kolem a dívka se zhluboka nadechla. Cítila, jak vzduch putuje dýchacími cestami dál do těla. Nikdy se necítila takto volná a bezstarostná i co se týče psychické stránky. Uvědomovala si, že realita je jiná, dovolila si však být na okamžik sobecká. Několik hodin klidu, nic více nechtěla. 

Zvedla se na lokty a stále beze slova pozorovala krajinu. Louka byla mírně z kopce, sto metrů od dívky se nacházel ohromný dub. Vysoký byl dobrých patnáct metrů a rozpětí koruny bylo taky obří. Byl to strážce louky. Dívka se na něj usmála, jelikož chápala o jakou zodpovědnost jde. Přísahala by, jako kdyby se listy pohnuly jejím směrem v tichém souhlasu. 

Kousek od dubu se nacházelo středně velké jezero plné průzračně čisté vody. Na vodní hladině plavalo hejno divokých kachen, nevěnujíc dívce žádnou pozornost. Z nějakého důvodu věděla, že voda v jezeře bude příjemně vlažná. 

Několik centimetrů od dívčiny pravé ruky zabzučela včela. Létala z květu na květ, přítomnost člověka nevnímaje. Estelle neuhnula rukou, ani když přistála na květu přímo nad její rukou. Včela jí věnovala kradmý pohled a nadále kvapně pokračovala ve své práci. 

Prohlížela si sedmikrásky před sebou, byly natolik krásné a plné života, že jejich bílá barva doslova zářila. Takovou krásu v životě neviděla. Květiny v reálném světě byly sice krásné, ale chyběla jim jiskra. Musela být v ráji.

Svižným pohybem se posadila, rozpuštěné vlasy se jí přitom pohybu lehce zhouply. Do nosu jí udeřila vůně levandulového šampónu. Ruce spojila v objetí za koleny a zavřela oči. Nedovolila myšlenkám podmanit si její mysl, všechny je vytěsnila a po nekonečně dlouhé době měla v hlavě klid a ticho. 

Na nedalekém dubu zazpíval slavík, v trávě se v odpověď ozval cvrček. Slyšela také další včelu. Drobnosti každodenního života, které ji do teď unikaly a nemohla si je dovolit vnímat. Jinak to nazvat nedokázala. Proč nevnímala okolní svět všemi smysly již dříve?

Ozvaly se přibližující se kroky, dívka ihned věděla o koho jde, proto se ani neotočila či neotevřela oči. Relaxovala co nejdéle to šlo. Vydechla, když se vedle ní posadila známá osoba. Po několik dalších minut mezi nimi panovalo ticho. Ani jeden z nich si nedovolil přerušit posvátné ticho okamžiku.

,,Jaké  to je v realitě? Je to tam stejné jako tady?" Zeptala se osoba vedle ní. Jindy by dívku bolestivě píchlo u srdce a truchlila by, ale teď nic takového necítila. Byla volná. Bez starostí, výčitek a nesmírné bolesti. Cítila se.. šťastně. 

,,Svou realitu si můžeš vysnít, stejně tak, jako jsem si vysnila ráj." Odpověděla dívka s upřímným úsměvem na rtech, který by se jí odrazil v očích, kdyby je neměla zavřené. Prohrábla si rukou vlasy, oči stále neotvírajíc.

,,V tom případě je má realita dokonalá."  Zamyšleně odpověděl hlas. 

Až nyní otevřela oči a pohlédla na muže vedle sebe. On jí pohled opětoval. 

Chtěla to vědět. Chtěla se zeptat, ale nedokázala to. Nechtěla kazit tento dokonalý den. 

,,Kdo bude v první v jezírku vyhrál!" Zvolala, jako za dětských let a rozeběhla se k jezeru. Každý její pohyb byl překvapivě lehký a bezbolestný. Ta tam byly zlomené prsty, popálené rameno a několik desítek jizev. 

,,Abys toho nelitovala." Zasmál se a v modrých očích se mu pobaveně zablesklo. Jelikož byl vyšší než ona, během několika metrů jí dohnal a držel se po jejím boku. Ani jeden z nich neběžel naplno. 

Na břehu jezera se oba zastavili. I když bylo teplo, ani jednomu se nakonec do vody nechtělo. Proto si sedli na kraj a ponořili si do vody alespoň nohy. 

,,Stell?" Potřeboval se ujistit, že ho vnímá. Zírala na jejich odraz na hladině jezera. Nemohl uvěřit, že ji znovu vidí a může s ní mluvit. Byl vděčný za každou vteřinu po jejím boku. I když se jí zatím nedotkl.

,,Hm?" Podívala se jeho směrem s takovým klidem v očích, jaký u ní nikdy nespatřil. 

,,Vždycky tě budu milovat, ať se rozhodneš jakkoliv." Stále se jí díval do tyrkysových očí, ve kterých se již tolikrát topil. Byl si vědom toho, co je v sázce. O co se dívka předním snaží. A i když nebyl mezi živými, podpoří ji ve všem. 

,,Já vím, ale o naši dceru se bát nemusíš, ať to dopadne jakkoliv, bude o ní dobře postaráno." Opět se zahleděla do jezera před sebou a vybavila si v něm obličej šestileté holčičky s blonďatými vlasy a tyrkysovýma očima. Doposud to přede všemi tajili. Nikdo to kromě nich nevěděl, ale dítě přišlo neplánovaně a vražedkyně neměla srdce na to, aby se ho vzdala. I když bylo jasným terčem. Kdokoliv ho mohl využít proti ní. Proto odcestovali s Bastianem do jiného království, kde se oba dva ,,zdokonalovali v dalších bojových uměních." Byla to však jen poloviční pravda. 

,,Já vím." A zahleděl se také na odraz jezerní hladiny.