Estelle

43

Dlouhé minuty poslouchala strašlivé  zvuky, byla si jistá, že ji budou pronásledovat ve snech. Ještě že byl ten muž mrtvý. Takovou ohavnou a pomalou smrt by si nezasloužil nikdo. Odvážila se lehce naklonit za roh se zatajeným dechem, jak nejtišeji uměla. 

Pes měl krvavé chlupy kolem čumáku, vypadal ještě více zlověstněji než předtím. Zvedl svou mohutnou hlavu od rozpáraného těla a zíral přímo na ni. Jako kdyby zaslechl ten sebemenší pohyb, který vykonala. Její srdce vynechalo několik úderů. Pes si olízl tlamu a neuhýbal pohledem, jako kdyby jí vyzýval, aby utekla nebo křičela strachy. 

Pomalým, líným, ale sebevědomým krokem se rozešel jejím směrem, jako kdyby věděl, že dívka nemá sebemenší šanci utéct. Užíval si ten strach, který se jí zrcadlil v očích. I když byl nažraný, lákala ho vůně čerstvé krve. A ta dívka před ním, i když byla obrněná brněním a zbraněmi, neměla sebemenší šanci. 

Vražedkyni přeběhl mráz po zádech, vytáhla dvě dýky z opasku a začala pomalu odstupovat od rohu labyrintu, za kterým byla schovaná. Cítila třes v celém těle, bála se, po takové době. Odhadovala sílu a rychlost svého protivníka, bohové, byl tak obrovský, hřbet mu končil u jejího pasu. Opatrně couvala, neohlížela se, dost dobře věděla, že za ní žádná nástražná past není. 

Jestli má takhle umřít, tak bude bojovat, jak nejlépe umí. Stále otřesená se zastavila, zhluboka dýchala, ve snaze se uklidnit. Nesmí se nechat pokousat, krev by přilákala ostatní stvůry, které se tu potulovaly. Musí vydržet, i přes jeho sílu a rychlost. Pes se objevil za rohem bludiště a s hrozivým vrčením se k ní rozeběhl. Sliny mu odlétávaly z tlamy a ten nesnesitelný zápach čerstvého masa a příslibu budoucí smrti se kupily kolem. Tělo plné svalů  se pohybovalo nepřirozeně rychle vzhledem k jeho váze a výšce.

Dva metry od ní se odrazil a s mocným odrazem vyskočil do úrovně jejího hrudníku, packy se zlověstnými drápy připravené trhat maso, roztažené v útočném gestu. Opravdu byl nadpřirozeně rychlý, jak předpokládala. Kotoulem se mu vyhnula, tím si prohodili strany. A to přesně chtělo zvíře docílit, jelikož dívka neznala nástrahy, skočila mu na to. 

Jako kdyby se jí vysmíval, chodil ze strany na stranu, nesnesitelně pomalu. Chtěl ji vyprovokovat, a i když cítila každý nerv ve svém těle, jak je napjatý strachy, tak se opět vzdorně zastavila ona. Pes se k ní každým krokem nebezpečně přibližoval. A pak vyrazil, tentokrát po levé noze. S vrčením se na ni vrhl s nastraženými krvavými tesáky, které před několika okamžiky drtily kosti jejího - teď už bývalého - protivníka.

Vyhnula se mu, přitom však dopadla na stranu labyrintu, který ji svými větvemi - přísahala by, že tu předtím nebyly - lehce poškrábaly na obličeji. Zpomalilo jí to natolik, aby se pes stihl otočit a skočit po ní podruhé. Zaklíněná ve stromech se stěží vyhnula, byla však příliš pomalá. Jeho přední tlapa narazila do jejího pravého stehna. Estelle zalapala po dechu při náhlém záchvěvu bolesti, neměla čas podívat se, jak moc je zranění vážné, ale cítila, jak ji něco stéká po noze. Takže drápy nezastavilo ani brnění.

Dopadla na všechny čtyři, pravá noha jí tepala bolestí. Kousla se do rtu, aby se panicky nerozklepala s přicházející beznadějí. Co když byly jeho drápy otrávené? Vzhledem k nespočtu mrtvol, které již zabil. Vytáhla dýku ze svého opasku přesně ve chvíli, kdy se pes rozbíhal jejím směrem. Posbírala všechny síly, které ještě měla. Pes se přibližoval a skočil přímo na místo, kde ležela. Věděla, že ho mine, proto se rychle stočila na stranu, aby ji nezasáhl. A levou nohou se odrazila, aby zrychlila svůj úder. I přesto cítila ohromný záchvěv bolesti v pravé nose. Před očima se jí udělaly mžitky. Musela ho však trefit, proto se celou vahou opřela o dýku, kterou psovi zarazila do boku. 

Pes bolestivě zavyl, z rány mu vytryskla rudá krev, která barvila jeho srst a dívčino brnění včetně vlasů. Dýka se mu zarazila do plíce, přesně mezi žebra až po rukojeť. Skácel se na zem, do krvavé louže. Estelle spadla přímo na jeho záda. Spadla do měkkého, zapáchajícího kožichu, přesto si vyrazila dech. Skutálela se vedle ohromného psího těla. Pes sýpal, snažíc se nadechnout, jeho dech se však zpomaloval. Ležela vedle něho, v krvavé kaluži, snažíc se nadechnout, cítila se, jako ryba na suchu. Podívala se na umírajícího psa vedle sebe, kdyby chtěl, mohl se po ní ohnat tlapou a zabít ji. On však jen ležel a čekal na smrt. Jeho oči byly klidné, jako kdyby se nebál toho, co přijde. Stočila se do klubíčka, hlavu si strčila mezi nohy, ve snaze znovu dýchat. 

Po nekonečném okamžiku se opět mohla nadechnout, byl to tak osvobozující pocit. Dlouhé minuty dýchala ústy, vděčná za ten všechen kyslík. Plíce jí stále pálily, noha bolela, jako čert, ale přesto se podívala na psa, který již nedýchal. Byla to jen náhoda? On přestal dýchat a ona se mohla opět nadechnout? Neřešila to, nebyl na to čas. 

Opatrně se posadila, zmáčená krví, která z většiny nebyla její. Její pravá noha byla ošklivě poškrábaná, drápy opravdu pronikly přes brnění, nebylo to hluboké zranění, ale krev z něho tekla. Bude mít další jizvu, na stehně ještě žádnou neměla. 

S povzdychnutím se postavila, stále celou vahou na levé noze. Poté opatrně přenesla váhu na pravou, projela jí ohromná vlna bolesti, ale přesto zůstala stát na obou nohách, jestli má dokončit úkol, musí jít po svých.

S pomalým kulhavým krokem kráčela vstříc dalším zjevům labyrintu, ani jednou se neohlédla zpět, pokračovala dál, zmáčená krví svého soupeře se vztyčenou hlavou.