MY STALKER (MY HUNTER)

~32~

„Takže projdeme si ještě plán, chodí nás kontrolovat zhruba ve 22:00 až učitelky odejdou do svého pokoje tak přijde Henry a budeš moct odejít." Zopakovala mi Monica asi po čtvrté její plán jak sem propašovat Henryho. Je 21:57 takže už jsme zhasly a šly si lehnout do postele.. Čekaly jsme asi  pět minut a pak se pootevřely dveře a zase se zavřely.

Monica si klekla ke klíční dírce a pozorovala učitelky. „Už odchází." Zašeptala. Stoupla si a šla si sednout na postel. „Hele kdybyste se pohádali nebo se něco stalo přijď a Henry bude muset jít do svého pokoje, jo?" Zeptala se mě. Hned na to se otevřely dveře a v nich stál Henry.

„Tak já už jdu." Řekla jsem a vzala si svého plyšáka. „Dobrou noc." Usmála se na mě Monica.

Pane bože co to dělám?!  Zakřičela jsem na sebe v duchu a potichu se připlížila před dveře mého stalkera, hodně jsem mu ublížila, tvářil se ublíženě.

Stála jsem před jeho dveřmi a přemýšlela, jestli mám nebo nemám zaklepat, je pravda, že toho musíme hodně probrat a stejně musím někde přespat. A tak jsem zaťukala.

Ve dveřích se objevil Hunter, sice se snažil mile usmívat, ale šlo na něm poznat, že je nervózní.

„Ahoj, pojď dál." Řekl a ustoupil mi ode dveří. „Děkuji." Odpověděla jsem mile a vstoupila dovnitř. Nervózně jsem se rozhlédla po pokoji.

Měl tu jednu manželkou postel u okna uprostřed pokoje koberec. Křeslo bylo u levé stěny. Bylo tu pár obrazů a jedna skříň, přišlo mi to tu sice velké, ale prázdné. Pak tu byly ještě dveře do koupelny.

„Chceš se posadit?" Zeptal se a já přikývla. Tak jsem se posadila do křesla. „Vzala sis toho plyšáka ode mě." Usmál se na mě. Má bílé zuby a rovné,musel nosit rovnátka, jinak nemohl mít tak rovné zuby. Haló Rey, teď není čas rozplývat se nad jeho zuby! „Em, jo líbí se mi." „To mám radost." Řekl, no sice už jsme tohle řešili, ale museli jsme nějak tu konverzaci začít.

„Proč? Proč jsi musel jet se mnou?" Zeptala jsem se a on si povzdychl. „Protože tě miluju a nedokázal bych to bez tebe vydržel, zvlášť teď, když jsme si dali tu sázku dostal jsem strach, protože mi to tenhle pobyt pokazil, já jsem ještě nikdy nikoho kromě tebe nemilovat a to to jde, ty jsi ta pravá, cítím to vím to." Tyhle slova mě trochu překvapili a ztuhnala jsem, jelikož mi to připomnělo Paula.

„Co budeme dělat až se vrátíme? Odjezd je už zítra." Povzdechl si Paul. „Nevím, ale musíme se někde setkat, zůstaneme spolu." Usmála jsem se. „Víš, já... Někoho jsem tam doma měl.... Holku, ale když jsem poznal tebe, zjistil jsem, že ty jsi pro mě mnohem důležitější a ta pravá."

„Rey děje se něco?" Zeptal se Hunter. „Ne." „Vím že jsem pokazil začátek, ale prosím." Odmlčel se, ale já ho nenechala pokračovat. „Je pravda, že začat jsi měl úplně jinak, ale co se stalo stalo se, takže bys to neměl dál rozebírat, je to minulost." Usmála jsem se na něho, snažila jsem se ho podpořit. „Ach jo, jsem prostě pitomec." Povzdychl si a protáhl si ruce, tak, že se mu vyhrnulo triko a já mohla vidět tu jeho perfektní, vypracované břicho, ale co to?! Jizva od čeho? Od nože?! Jaktože jsem si jí dřív nevšimla?!

„Co to máš na břiše?!" Vyjekla jsem a rozběhla se k němu. Překvapeně se na mě podíval. „Máš tam těch řezanců víc, co se stalo?!" Vyhrkla jsem. „Em...no.." Znervózněl. „Máš to ještě jinde na těle?" Zeptala jsem se a on si vyhrnul kraťase, měl je na stehnách a to hodně! „Máš proto nějaký sakra dobrý vysvětlení?!"
„Mám." Šepnul. „No tak to rychle vysvětli." Zvedla jsem ukazováček. „Vždycky když jsem tě zklamal nebo ti ublížil nebo si kvůli mě brečela tak jsem se pořezal." Řekl potichu. „Panebože, je to moje vina." Začala jsem couvat a slzy se mi drali do očí.
Je to moje vina!
Sklouzla jsem zády po stěně.

„Ne není to tvoje vina, je to když někoho tak moje vina, neplač, promiň." Rozběhl se ke mně a klekl si mně. „Prosím, neřež se kvůli mně, já nechci aby se nikdo kvůli mě řezal, víš že bys mohl jít k psychiatrovi. Je to sebepoškozování, jsi blázen." Pošeptala jsem a slzy mi začaly téct po tváři. „Ne neplač prosím." Řekl. Počkat on taky brečí?! Mu právě stekla slza?!

Dál jsem nic neříkala, ale místo toho jsem ho obejmula, pevně. „Slib mi, že už se nikdy nebudeš řezat." Řekla jsem mu u ucha. „Slibuju." Odpověděl. „Jsem unavená." Řekla jsem po chvíli kdy jsme byli pořád v objetí. „Mám tu ale jen manželskou postel." Řekl nervózně když se ode mě odtáhl.

Přešla jsem k jeho posteli. „Tvoje půlka, moje půlka." Usmála jsem se a lehla si na 'svou' půlku. On nic neříkal, jen si s malým úsměvem lehl vedle mě. I když jsem začala usínat cítila jsem, že mě pozoruje

Po sto letech další díl ❤ moc se omluvám, ale byla jsem stanovat a v úterý jedu na tábor (10 dní) takže dlouho nebudou vycházet díly, ale až přijedu budu týden doma, takže čekejte útok kapitol 😂. Vote kom potěší. S láskou

vverca_nej