MY STALKER (MY HUNTER)

~35~

Při poledním klidu jsem ležela na své posteli a koukala se do stropu. Monica ležela vedle mě a napodobovala mě. „Proč mám takovou chuť jít za Hunterem?" Zeptala jsem se jí. „Asi proto, že si začínáš uvědomovat, že k němu něco cítíš." Uchechtla se. „To není pravda, hlavně zas nezačínej s proslovem s tím, jak bysme se k sobě hodili." Zaskučela jsem. „Fajn, fajn, a co kdyby přišel on za tebou?" Lišácky se usmála. „Opovaž se!" Vykřikla jsem. Ona se rozesmála a já ji naštvaně pozorovala.

Moje nejlepší kamarádka mě opravdu někdy rozčiluje. Moničin záchvat smíchu skončil a ona se zhluboka nadechla. „Už se stalo." Řekla opatrně a já po ní hodila polštář. Nemůžu uvěřit tomu, že mu opravdu napsala ať přijde.

Ozvalo se klepání na dveře a Monica vyskočila, aby mému stalkerovi otevřela. Za dveřmi stál usměvavý stalker a Monica mi pokynula ať jde dál, on samozřejmě s radostí vešel a podíval se na mě. „Půjdu za Henrym." Usmála se. Bože slibuji, že ji zabiju! Zabouchla dveře a já se ocitla s Hunterem sama v jedné místnosti.

„Napsa..." „Napsala ti Monica, já vím." Skočila jsem mu do řeči. „Tobě to vadí?" Podíval se na mě ublíženě, odvrátila jsem zrak, jelikož jsem si sama nebyla jistá jestli ano nebo ne. „Nech mě tu chvíli, vždyť po tom závodu jsi byla tak šťastná a nevadil jsem ti." Povzdechl si. Bylo mi ho líto, nechtěla jsem ho tu, ale zároveň mě hrozně lákalo poznat jaký je, když si nehraje na stalkera. Ale mlčela jsem, nevěděla jsem co mu mám říct. Nejradši bych mu vyklopila všechno od toho jak ho nenávidím až po to, že mě začíná přitahovat.

On tam pořád smutně seděl, koukal se na mě a čekal co ze mě vyleze. „Můžu ti něco říct?" Zeptal se. „Můžeš." Špitla jsem. Cítila jsem se hrozně trapně. „Vím že jsem nezačal zrovna nejlíp a pak jsem tě začal děsit a pak se na tebe přilepil a nenechal ti prostor, ale já měl takový strach, že se ti někdo začne líbit, bolelo by to, já jsem tě chtěl po té tobě už mít u sebe, chtěl jsem tě objímat a líbat a ty by ses šťastně usmívala, toužím po tom." Řekl. Zůstala jsem na něj zírat a on si prohrábl vlasy rukou. Sklopila jsem pohled a začala jsem si urovnávat myšlenky. „Kdykoliv ses usmála na svou kamarádku nebo rodinu, nechápal jsem proč se tak neusmíváš i na mě. Kdykoliv si mluvila s jiným klukem šílel jsem. Děsil jsem tě a udělal ze sebe stalkera, ale moc se omlouvám. Prosím, dej mi šanci. Já tě hrozně miluju." Mluvil zoufale a vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. Už jen díky své povaze jsem mu chtěla vyhovět, ale nebyla jsem si jistá. Ničím.

Seděl a čekal až něco řeknu, ale já mlčela. „Prosím řekni něco." Zaprosil a já se nadechla, abych něco řekla, ale nedokázala jsem to. „Chci ti něco říct, to něco, co jsem neřekla ani Monice a nevíš jak je to těžké to říct, ale potřebuji to ze sebe dostat a ty bys to měl rozhodně vědět." Dostala jsem ze sebe a on přikývl a čekal co ze mě vyleze. Jeho oči byly plné naděje. „Víš, že jsem tě ze začátku nenáviděla, začal jsi nejhůř jak jsi mohl a já na tebe chtěla co nejdřív zavolat policii, aby jsi navždy zmizel z mého života. Ale teď mi přijdeš jiný, klidnější a já si přestávám být jistá co cítím. Naše sázka za chvíli skončí a já nic nevím. Nenávidím tě a rozčiluješ mě snad vším a na druhou stranu mě....přitahuješ." Nemohla jsem se mu potom co jsem řekla podívat do očí. Jestli jsem se někdy styděla, tak to bylo nic oproti tomuto. „Jsem rád aspoň za toto." Usmál se a chytl mě za ruku. Srdce se mi prudce rozbušilo a já bych nejradši zalezla pod peřinu jako malé dítě. „To že ti přijdu klidnější je tím, že....beru prášky od psychologa." Povzdechl si a já se mu vyděšeně vytrhla. „Co?!" „Uklidni se, není mi po těch prášcích dobře, ale pro tebe cokoliv." Usmál se znova. „Kdyby si ty prášky nebral co bys byl schopný udělal?" Řekla jsem roztřeseným hlasem a začala před ním couvat. „Nic! Já nejsem blázen! Jenom krotím svůj vztek, děláš jako bych byl blázen a to já nejsem a nenávidím když to o mně někdo řekne tak to neříkej!" Zvýšil hlas.

Vyděšeně jsem se chytla za hlavu. Právě jsem v jedné místnosti s bláznem, přiznala jsem, že mě přitahuje a právě ho zase rozčiluju! Skvělá kombinace Rey!

„Vždyť víš, že bych ti nikdy neublížil tak přestaň." Vyjekl a uvěznil mě u zdi svýma rukama. Cítila jsem adrenalin a začínalo se mi to líbit. Snažila jsem se skrýt svůj úsměv, ale nešlo to.

Podívala jsem se na něj a on se zas mile usmíval. Začala jsem se dívat na jeho rty. Ano, chtěla jsem, aby mě políbil a taky to udělal. Spojil naše rty a vytvořil krásný polibek. Pohyboval svými rty a já mu to opětovala, což ho potěšilo. Bylo to krásně romantické.

No Rey, já samo svědomí jsem zvědavé jak se rozhodneš! Protože to mozku neulehčuješ. Právě si rozpoutala válku srdce vs mozek.

Ahoj, další díl je tu! Doufám že se vám čtení líbilo a potěšilo vás 😉. Vote kom potěší.
S láskou