MY STALKER (MY HUNTER)

~42~

„Tak, kam půjdeme jako první?" Zeptala jsem se s nadšeným úsměvem. Konečně pauza od těch nudných her. „Třeba někam na jídlo." Zasmál se a ukázal na velkou budovu. Počkat...to je jedna z nejdražších restauracích v Americe! „Děláš si legraci? Víš jak je to tam drahý? Nechci si utratit všechny peníze." Oznámila jsem mu. „Já tě zvu, platím to já." Zazubil se. „Ani omylem, to po tobě nemůžu chtít, nejsem žádná zlatokopka." Vyjasnila jsem ostře. „Správně, nejsi, pozval jsem tě, takže zavři tu svojí malou pusinku s dokonalými rty a otevři ji, až budeš vědět co si dáš." Zasmál se a přistoupil ke mně o krok blíž. Opravdu jsem tu pusu zavřela. „Tak pojď." Vzal mě za ruku a táhl mě do vnitř.

„Hunte-" Chtěla jsem zase protestovat. „Pšt." Řekl a zastavil se u nějakého muže v obleku. Asi obsluha, ta co usazuje. „Á, pan Hunter." Usmál se ten chlap a pohledem sklouzl na mě. „Má přítelkyně." Usmál se Hunter a já se rozhodla zaprotestovat, že nejsem jeho přítelkyně, ale on mě políbil. „Hele!" Bouchla jsem ho do ramene a pokračovala za tím chlapem a Hunterem. „Pojď." Zasmál se a usedl na místo, které mu ukázal ten muž.

„Jaktože tě zná?" Nechápavě jsem pokrčila obočí a on se mi podíval do očí. „Mám nějaké známosti." Mrkl na mě. „Kdo jsi?" Zeptala jsem se znova. „Tvá osudová láska." Řekl vážně. „Myslím to vážně." „Já taky. „Achjo." Zakňučela jsem. Vzala jsem si menu a prohlížela si pokrmy. „Dám si....já nevím co....vždyť ty jídla ani neznám." Povzdechla jsem si. „Na pití doporučuji obyčejnou perlivou vodu a býčí steak s hranolkami, obyčejné, ale lahodné." Usmál se a já jen pokývala hlavou. „Ty chceš o mně opravdu něco vědět." Uchechtl se. „Hm..." To bylo jediné co jsem ze sebe vypravila. „Tak jo, moje pravé jméno je Jeremy." Řekl, jakoby mu to jméno přišlo trapné. „Jeremy je úžasné jméno." Rozzářila jsem se. „Není, je to příšerný jméno a příjmení ti nepovím." Vyplázl na mě jazyk. „Já o tobě chci taky vědět něco důležitého." Poprosila jsem.

Když v tom přišel číšník. „Dobré poledne, už máte vybráno?" Mile se usmál. „Bude to dvakrát býčí pokrm s hranolkami a dvakrát perlivou vodu." Řekl mile Jeremy, vždyť to je super jméno, a číšník zase odešel.

„Tak řekneš mi o sobě něco?" Znova jsem požádala. „No...já nevím jak začít, navíc...já nevím no." Řekl s mírným úsměvem. „Chtěla bych tě poznat, když nejsi Stalker." Špitla jsem nakonec. „Máme na to celý den." Vzal mě za ruku a pohlédl mi hluboko do očí.

„Vaše pití." Řekl číšník a podal nám perlivou vodu. „Děkuji." Usmála jsem se. Ten číšník odešel a já opět obrátila zrak k Hunterovi. „Tak můžeme si povídat." Uchechtl se. „O čem?" „O čemkoliv chceš." „Můžu se ptát a budeš mi popravdě odpovídat." Založila jsem si ruce na prsou a nasadila výraz ve stylu: Nemáš na výběr. „Tak jo no." Zasmál se.
„Co se stalo, že jsi byl na útěku z domova, jak si říkal, že jsi mě poprvé uviděl." Zeptala jsem se. „Pohádal jsem se s rodiči, protože mě chtěli poslat studovat do ciziny, tak jsem utekl, ale jen na jeden den a ten den jsem tě sledoval. Tvůj úsměv, tvůj postoj, tvé názory... a uvědomil jsem si, že tě miluju, prostě láska na první pohled, aspoň z mé strany. Vždy když jsem se pohádal s rodiči a chtěl utéct jsi mi zvedla náladu a rozmyslel jsem si to." Usmál se. Ztratila jsem slov, přitom jsem měla ještě tolik otázek. „A co ty tvoje výbuchy?" Dostala jsem ze sebe, reakci na jeho vyznání jsem tak nějak nedokázala smyslně dostat přes pusu, ale zrudla jsem. „Neumím ovládat vztek, ale teď už je to mnohem lepší, když už se se mnou normálně bavíš a líbáš se se mnou." Provokoval. „Přestaň, je to nedobrovolně." Sykla jsem a on se rozesmál.

Pak už nám donesli jídlo a my se mohli najíst, nebudu lhát, už jsem měla celkem hlad a to jídlo mi chutnalo. „Až dojíme, můžeme jít k fontánce, je to tam pěkné." Vyrušil mě z mého soustředěného jezení Hunter. „Tak dobře." Usmála jsem se a dal jedla. „Chutná?" Znova mě vyrušil. „Jistě a tobě?" „Víc mi chutnají tvoje rty, ale ujde to." Jakmile to dořekl hodila jsem po něm naštvaně hranolku, která našla svůj cíl na jeho hlavě a tmavými vlasy.

Řeknu to takhle, když jste v restauraci a váš doprovod má na hlavě hranolku, nedá se nesmát, takže jsem dostala neovládnutelný záchvat smíchu.

„Jsme v restauraci!" Řekl naštvaně, ale já na to přes ten záchvat nemohla nijak reagovat. Sundal si tu hranolku a jeho pohled tomu dodával dodával šmrnc, takže moje tělo nemělo v úmyslu přestat se smát. „Hu-Hu-Hunte-re pro-miň, a-a-le..." Dál už jsem nemohla nic říct, smích vyhrál.

Bum! Další kapitolka! Tentokrát celý další týden žádná nevyjde, budu pryč. Bla, bla

S láskou