MY STALKER (MY HUNTER)

~50~

„Půjdeme už?" Zeptala jsem se Huntera, který přikývl a šel k našemu stolu. „My už asi půjdeme, užijte si to tu." Oznámil všem a já se ještě rychle objala s Monicou. Pak jsme vyšli před tělocvičnu. „Už je pozdě, zavolám Philippovi." Řekl Hunter a začal vytahovat mobil, ale já ho zastavila. „Půjdeme pěšky, nohy ti neupadnou." „Ale notak." „Ty jsi rozmazlenec, jdeme pěšky, smiř se s tím." Zasmála jsem se a vzala ho za ruku, abych ho mohla táhnout k němu domů, kde dnes přespíme. „Mě budou bolet nohy." Zakňučel. „Neboj, nebudou."

Šli jsme asi dvacet minut, z toho devatenáct minut Hunter kňučel, ale pěšky šel, když jsme se ocitli před domem, mám pocit, že se Hunter krotil, aby se nezačal radovat. Což může, protože jeho rodiče nejsou doma. „Zvládl si to." Zasmála jsem se. „Bylas moje motivace." Odpověděl a odemčel dveře, abychom mohli vstoupit dovnitř.

„Máš hlad?" Zeptal se a šla jsem za ním do kuchyně. „Jo mám." Povzdechla jsem si a otevřela ledničku, protože už jsem byla učena Hunterem i jeho matkou, abych se tu chovala jako doma. „Co takhle si něco dát a pak se podívat na nějaký film? Můžeme se dívat na té vaší obří televizi." Nabídla jsem a z ledničky vyndala šunku, sýr a salát. „To zní dobře, co si tedy dáme?" Usmál se Hunter a zezadu mě obejmul. „Toasty." Odpověděla jsem. Hunter mi z poličky kam nedosáhnu podal toastový chléb. „Toasty miluju." Políbil mě na tvář a já se uchechtla. „Co takhle se ode mě odlepit?" „To už nezní dobře." „Potřebuji trošku místa." Zasmála jsem se a pokusila se vymanit což se mi kupodivu povedlo.

-----------

Sedla jsem si na gauč vedle Huntera a na stůl položila sklenice s džusem, hned vedle toastů, do kterých už se Hunter vesele pustil. „Mňam, jsi úžasná kuchařka." Pochválil mě. „Co si pustíme? Nějaký horror?" Povytáhla jsem zvědavě obočí. „Proč ne, co takhle Zhnasni a zemřeš?" Napadlo Huntera. „Jo proč ne, ale budu se bát." „Neboj, dnes spíš se mnou." Přitáhl si mě za bok co nejblíž k sobě a pustil film.

Vážně jsem se bála. Několikrát jsem vyjekla a Hunter se mi samozřejmě smál, ale jinak se mi horror líbil, mělo to příběh. Ke konci už jsem začala usínat. Byla jsem hudbě unavená, protože už byl další den. Asi pět minut po půlnoci. „Huntere, já už jsem unavená." Zívla jsem a on mě vzal do náručí a přenesl mě do jeho pokoje. „Chceš se převlíct nebo ti mám usmát?" Zeptal se šibalsky. „Já to zvládnu." Usmála jsem se a vešla do jeho prostorné koupelny. Musí to být super mít vlastní koupelnu.

Oblékla jsem si staré, vytáhané tričko, ve kterém ráda spím a vyčistila si zuby, musela jsem si i rozčesat vlasy, protože jsem vypadala jak rozárka. Vrátila jsem se do jeho pokoje, kde už on ležel v trenkách. Vypadal dost dobře, ta jeho vypracovaná hruď byla úžasná. Trošku jsem zrudla a zalezla pod peřinu. Hunter se ke mě natiskl a mě se zrychlil dech.

„Ty jsi nervózní?" Zeptal se udiveně Hunter. „Ne." Zalhala jsem. „Z čeho prosím tě?" Zachechtal se. „Řekla jsem, že nejsem." „Kolikrát ti mám říkat, že neumíš lhát?" Políbil mě na rty a otočil si mě k sobě. Pomalu se začal z mých rtů přemišťovat na můj krk, trochu jsem naklonila hlavu, ale hned na to jsem hlasitě zívla, byla jsem hrozně unavená.

„Myslím, že dnes budeme jenom spát." Zasmál se Hunter a přikryl nás peřinou. Objal mě a zašeptal mi do ucha. „Sladké sny lásko, miluji tě." Políbil mě pod ucho a já se usmála. „Já tebe taky." Zamumlala jsem a začala jsem usínat. Zdál se mi dokonce pěkně zajímavý sen.

Protřela jsem si oči a posadila se, vedle mě ležel Hunter a klidně oddechoval. Otočila jsem se na druhou stranu, kde byla dětská postýlka. Nejistě jsem se do ní podívala, ale v ní nebylo žádné dítě, ale plyšáci, spousty plyšáků, jednoho jsem vzala do ruku a přemístilo mě to někam jinam, pryč, do dětského pokoje.

Na posteli sedělo malé děvčátko a usmívalo se, měla jsem pocit, že jsi zpívala nějakou písničku. Chtěla jsem na ní promluvit, ale ona mě neslyšela.
Pak za ní přišla maminka a dala jí nějaký prášek, byly to antibiotika. Ta holčička byla nejspíš nemocná, ale vypadala spokojeně.

Znova jsem se ocitla u té postýlky a vzala do rukou jiného plyšáka. To mě přemístilo do nemocnice. Do porodnice. Na lehátku jsem ležela já a vypadala jsem vyčerpaně, v rukou jsem držela malé miminko, nejspíš kluka a vedle mě byl Hunter.

Zase jsem se vrátila do toho pokoje, kde byla ta postýlka a sáhla na jiného plyšáka, ten mě přenesl do obýváku. Byla tam žena, muž a tři děti, dva kluci a jedna holka. Smáli se a vypadali šťastní.

Pochopila jsem to, ta žena jsem byla já a ten muž Hunter a tohle je naše společná budoucnost a naše děti.

Tak, tohle je poslední kapitola😀😭😍, už bude jen takový bonus a poděkování. Doufám, že se vám kapitola líbila,❤️❤️
Bla, bla, bla

S láskou