MY STALKER (MY HUNTER)

~44~

Stála jsem naproti Hunterovi a těžce polkla. Zase mi řekl, že mě miluje a já mu nemůžu odpovědět, protože prostě nevím. Smutně jsem sklopila hlavu a koukala na kamenný chodník, na kterém jsem měla položené nohy. „Nebudu na tebe spěchat." Pohladil mě po tváři a já zvedla hlavu k němu. „Půjdeme někam dál, dobře?" Usmál se a já mírně přikývla.

Sedla jsem si znova na lavičku a obula si boty, napila se Starbucksu a pokračovala s Hunterem dál do ulice plné obchodů. „Nemůže se jít podívat do knihkupectví?" Zeptala jsem se a usmála se na Huntera, který zrovna chytil moji zraněnou ruku, ale opatrně, aby mě to nebolela, jelikož ve druhé jsem měla kelímek s kávou.

Vešli jsme do obchodu a já hned zamířila do knih pro dospělé s žánrem romantické, nejlepší je, že je vedle toho hned akční, takže moje oblíbené žánry knih vedle sebe.

„Čteš rád?" Zeptala jsem se Huntera bez toho, abych se na něj podívala, protože jsem si zrovna prohlížela knihy. „Jak kdy, ale mám rád kriminální a akční." Odpověděl a jako zázrakem se ocitl hned u mě, přitom před vteřinou byl ode mě asi čtyři metry. „Já mám taky ráda akční a.." Samozřejmě jsem byla zase přerušena. „A romantické, já vím." Zasmál se a začal si prohlížet regály s knihami vedle mě.

Chvíli jsem si ty knížky jen tak prohlížela, až mě zaujala jedna s názvem Stín. Otočila jsem knihu, abych si mohla přečíst tak zvanou upoutávku. „Huntere, tohle je přesně knížka pro tebe." Zasmála jsem se. „Cože? O čem je?" Zeptal se. „Seděla jsem v pokoji a to byl ten moment kdy to všechno začalo. Podívala jsem se z okna a uviděla stín, stín nějakého kluka, ale tu osobu které stín patřil jsem neviděla. Pak mi došla zpráva od jakéhosi No name.
Příběh o dívce za kterou se plíží kluk jako stín, ona ho nikdy neviděla, ale on ji vidí vždy. Dalo by se říct, že je Stalker? Dozvíte se v knize." Přečetla jsem nahlas a Hunter s údivem koukal na knihu. „To o mně někdo napsal knihu?" Začal se smát. „Moc vtipný." Protočila jsem oči a knížku vrátila do regálu. „Víš co? Já si ji koupím, abych ji mohl porovnat s naším příběhem." Řekl a knihu si vzal do rukou. „Myslíš, že na něho zavolá policii?" Udělala jsem, že přemýšlím a podívala se na Huntera, který se na mě naštvaně koukal. Musela jsem se silně rozesmát. „Tak už jdeme." Vydala jsem ze sebe přes smích a šla k pokladně.

„Tak, co to bude?" Zeptala se starší paní s brýlemi. „Tuhle knihu bych prosil." Usmál se Hunter a prodavačka přikývla, zaplatil a mohli jsme jít zase dál.

„Kdybych mohl, všechno bych napravil." Zašeptal mi u ucha a já se lehce usmála. „To by pak byla nuda." Odpověděla jsem a mu se rozzářili oči. „Nechceš jít nakupovat do nějakého obchodu? Nebo se chceš jen procházet?" Zeptal se Hunter a já se rozhídla a zamyslela se. „Teď půjdeme tam, kam chceš ty." Řekla jsem rozhodně a on se se mnou vydal do Adidas. „Že chceš boty? Pomůžu ti vybrat!" Žadonila jsem. Miluju boty od Adidas. „Jistě broučku." Usmál se a políbil mě na spánek.

Jako první jsme zamířili k obyčejným teniskám. Pro Huntera se mi líbili hned dvoje. Ty klasické bílé s černými pruhy a pak ještě černé se zlatými pruhy. „Vezmu si ty černé lásko." Usmál se. „Jsem Rey." Řekla jsem neutrálně a dál se dívala na boty až mi oko ujelo k botám pro ženy. Byli tam jedny krásné bílé, čistě bílé. Zavrtěla jsem hlavou nad myšlenkou si je zkusit. Hunter by mi je chtěl zas kupovat.

„Chceš si taky nějaké zkusit?" Zašeptal mi u ucha a já záporně zavrtěla hlavou. „Můžeme jít nebo tu chceš ještě být?" Zeptal se a já kývla na znamení, že můžeme jít. Hunter si zaplatil boty a vyšli jsme z obchodu. „Nelíbí se mi, že mám už dvě věci a ty nic. Není to fér." Řekl vážně. „Je to fér, protože ty si to platíš a já ne." Odpověděla jsem a dopila svůj kelímek Starbucksu, abych ho vyhodila. „Teď půjdeme do obchodu a ty si tam něco vybereš." Rozhodl. „Ani omylem, my už bysme totiž měli vrátit, protože tu jsme už skoro dvě hodiny." Vymluvila jsem se a táhla ho k nemocnice, u které nejspíš čeká chudák Dave.

Hunter sebou, ale cukl tím pádem jsem se zasekla a vletěla mu do hrudi. „Líbil se ti dnešek? Až na to s tou rukou." Zeptal se a mou zdravou ruku zavřel mezi svoje ruky. „Moc se mi to tu líbilo, děkuji." Usmála jsem se a dala mu pusu na tvář což jsem si hned vyčetla.

Ale musím uznat, že k němu něco cítím, je to víc než přátelství, ale nevím co to je, nevím jestli je to láska, a nevím jestli vůbec chci, aby to láska byla. Přijde mi, že se hrozně snaží dokázat, že není špatný a že mě vážně miluje, ale já nevím jestli ho taky miluji. Někdy mám pocit, vlastně pocit, že ho nenávidím jsem hodně dlouho neměla. Musím si promluvit s Monicou, ta mi jako vždy pomůže.

Dnes ještě jedna kapitola. Doufám, že jste byli mile překvapeni💕
Bla, bla, bla...

S láskou