✔ Zaměřeno na Zmijozel [Pobertové - FF]

12. Problém Luciuse Malfoye

Remus cítil každou buňku ve svém těle, jak se třese nepříjemným očekáváním. Přišlo mu, jako kdyby se vteřiny natáhly v minuty.

„Remus Lupin ne-vlkodlak se mi líbil," řekla konečně, pořád si pohrávala s vlasy. „Strašně moc. A pak... ty víš, co se stalo. Každopádně... myslela jsem si, že Remus Lupin jako vlkodlak se mi líbit nebude. Ale... jsi to pořád ty... a pořád se mi líbíš... strašně moc."

„I když..."

„Jo."

Remus se nechápavě mračil. „A jsi si jistá?"

„Jo," usmála se nervózně. „Třeba teď. Líbí se mi, jak se tváříš. Líbí se mi, jaký máš vlasy a jaký máš oči. Líbí se mi ten tvůj posmutnělej úsměv. Líbí se mi, jak se na mě díváš. Jak mluvíš. Jak se s tebou cítím."

„No," vyhrkl Remus, který se podruhé ten večer pocitově octl na prahu hluboké retardace, co se rychlosti reakcí týče.

„No," zopakovala mnohem klidněji než on, napůl se smála, „teď je řada na tobě. Jestli se ti teda líbím."

„Já..." Remus myslel na to, co vlastně říct. Ne nadarmo jeho báseň o holubovi jménem Král Edvard propadla. Někdy jeho vyjadřovací schopnosti totálně selhávaly. Jako třeba teď. „Je toho strašně moc... prostě..."

A tak jí políbil. Věděl, že to nedokáže říct; vyjádřit to. Udělal to rychle, nečekaně. Chloe si myslela, že to bude ona, kdo se k němu nahne jako první, ale předběhl ji. Lehce ji přitlačil ke zdi. A Chloe Gitzburgová je poprvé za svůj život pocítila – pověstné motýlky v břiše.

Mezitím v Křiklanově kabinetu Sirius Black taky něco cítil – ale ne v břiše a ne tak romantického. Pořád se nepustil myšlenky, kterou sám sobě vnukl, když se bavil s Remusem. Už nechtěl na Benettonovou myslet. Ani na Bellatrix, ale s tou si to podruhé rozdávat nehodlal.

Ani nevěděl, proč ho Benettonová tak přitahovala, vzhledem k tomu, že z ní šlo sexuální energie asi tak jako ze staré a uschlé větve. Nebo si na to možná jenom hrála. Třeba to ve skutečnosti nebyla taková puritánka, jako se tvářila.

Sirius ji konečně našel v davu Křiklanových, teď už poměrně alkoholem rozložených hostů. Stála tam vedle... jeho bratra?

„Do prdele," zamumlal Sirius.

„Tenhle pohled znám," objevil se u něho James. „Tak kdo je to dnes?"

„Proč zrovna teď – " nepřestával se Sirius mračit na Reguluse.

„Cože?" James se zarazil, když si všiml, kam Sirius zahlíží. „Benettonová? Siriusi, ale tohle děláš jen proto, že jsem ti řekl, že jsme se spolu líbali a ty se nedokážeš smířit s tím, že bych se s nějakou holkou dostal dál než – "