✔ Zaměřeno na Zmijozel [Pobertové - FF]

24. Začátek a konec

Bylo těsně po úplňku.

Remus Lupin ležel na ošetřovně, vyčerpaný a unavený, ale naštěstí poměrně nezraněný a velice vcelku. Navzdory jeho stavu, začínal si rána po úplňku užívat, a to rovnou ze dvou důvodů. Zaprvé: do dalšího úplňku zbývala ještě kupa času. Zadruhé: Chloe si navykla ho navštěvovat a snažila se ho všelijak přivést na jiné myšlenky.

Tentokrát to však nebyla Chloe, kdo se hned po ránu u Remuse zjevil.

Na ošetřovnu se připlížil Lucius Malfoy a málem Remusovi přivodil infarkt, když dramaticky odhrnul plentu od lůžka.

„Luciusi," zvedl se Remus aspoň do polosedu, ačkoliv ho celé tělo bolelo od přeměny. Zamračil se. „Co tady děláš?"

„Nabízí se spíš, co tady děláš ty," odsekl Lucius opovržlivě. Sám měl svých bolístek až na hlavu, takže ho Remusův ubohý zjev nijak neobměkčoval. Svou parádně ozdobenou holí Remuse dloubl do hrudi. Remus, který od Chloe dobře věděl o hůlce uvnitř, raději nijak neprovokoval. S tím, jak se zmijozelští poslední dobou extremizovali... „Ale o tebe mi nejde. Aspoň ne dneska, Lupine."

„Tak k věci, Luciusi," řekl Remus. „A docela bys mě potěšil, kdybys dal tu svoji hůl pryč."

„Jistě, omlouvám se," ušklíbl se Lucius, ale hůl od Remuse stáhl. Pak ale zvážněl. „Mám pro tebe varování. Věci se teď dají do pohybu, a to pořádně. Nebudu ti říkat, co se stane. Ale až se to stane, změní se spousta věcí. Spousta lidí umře, ne nutně teď nebo za měsíc. Časem ale určitě."

„Kam tím míříš?" znejistěl Remus. Najednou si připadal čilý ažaž. „O čem to mluvíš?"

„Podívej, Lupine," nakrčil nos Lucius, když řekl Remusovo jméno. „Chloe znám od dětství. Skoro by se dalo říct, že se přátelíme. A ona je jedinej důvod, proč se tady s tebou takhle otravuju. Vím, že spolu něco máte. Je mi to odporný a zcela jistě to neschvaluju. Ale jestli i tobě na ní záleží, necháš ji jít. Chloe není stavěná na to, co přijde. Sám to moc dobře víš. U své matky v Americe jí bude líp."

„Ale proč mi tohle říkáš?" poškrábal se Remus na čele. Potřeboval to pořádně vstřebat.

„Budu mít na rukou spoustu krve," opáčil Lucius chladně a ze všech sil se snažil, aby to znělo vyrovnaně; aby Lupin nepoznal jeho nejistotu, jeho strach. „Ale nechci, aby to byla krev Chloe."

S tím se teatrálně obrátil, sám vnitřně napjatý a vystresovaný jako po kotli kafe, a s holí sevřenou v ruce vyrazil z ošetřovny. To bylo naposled, co se Lucius staral o někoho jiného než kromě sebe a své nejbližší rodiny; naposled, co si Lucius připadal, jako kdyby měl aspoň trochu šanci něco změnit.

Když o pár minut později přišla Chloe, rozesmátá a dobře naladěná, Remusovi pokleslo srdce. Sám totiž vnitřně tušil, že Lucius Malfoy, jakkoliv nabubřený a čistokrevně povýšený, měl vlastně pravdu.