✔ Zaměřeno na Zmijozel [Pobertové - FF]

1. Slabá chvilka Bellatrix Blackové

Pozn. ♥
Počet slov v kapitolách se snižuje! 

(Měla jsem to rozdělit na víc kapitol vzhledem k potřebám Wattpadu, nicméně jsem to neudělala, takže...  ¯\_(ツ)_/¯   ) 

♥ 

Remus Lupin z toho nápadu nebyl ani trošku nadšený.

„Co tě žere, Náměsíčníku?" James Potter se ani trochu nenechal vyvést z míry a dál se pokoušel naladit kytaru, která pod jeho rukama vydávala podivně skřehotající zvuky. „Sakra, já to vůbec nechápu..."

„To protože jsi na kytaru nikdy nehrál," opáčil Remus napůl nepřítomně a podíval se na Siriuse, který se válel v křesle a sledoval strop. „Siriusi..."

„Já tam stejně musím," zamumlal Sirius Black, aniž by nějak změnil svou polohu. „Buď půjdete se mnou. Nebo ne."

„A Peter?" zeptal se Remus. „Když nejde on - "

Jamesova kytara si odkašlala. Removi to přišlo, jako kdyby se snažila Jamesovi naznačit, ať dá ty svoje pracky laskavě pryč od strun, když neví co a jak. Remus se při tom zvuku zašklebil, protože to znělo doopravdy žalostně.

„Podívej, Reme," vzdal to James s kytarou konečně. Remus vážně doufal, že se James s tímhle sólíčkem nevytasí před Lily. „Když to bude stát za nic, vždycky můžem odejít. Ale mně se to nezdá jako úplně zlej nápad. Narušit slavnost těm čistokrevným Salazarům? Paráda."

Remus něco neurčitě zamumlal.

„A bude tam Gitzburgová," dodal Sirius.

Remus se málem zakuckal.

„Co ta s tím má co dělat?" zmateně zvedl hlavu James.

„Siriusi..." Remus předem věděl, že má prohráno.

Sirius Black se považoval za dobrého přítele. Ale chvílemi taky za bezcitného kreténa. Někdy vyhrála nebelvírská strana, někdy ta správně blackovsky zmijozelská. Zrovna teď myslel na svoji rodinu a to ho donutilo říct: „Ty to nevíš, Jamesi? Tady Remus je z ní udělanej."

James se uznale opřel. „No, hezká je... o tom žádná, ale..."

„Stačí," zvedl se Remus. „Odcházím."

V tu chvíli do obývacího pokoje u Potterových doma přitančila paní Potterová s pekáčem v ruce: „Svačina, chlapci!"

Remus si zase poslušně sedl. To ale neznamenalo, že se mu ten nápad začal líbit. Zároveň však tušil, že zřejmě nebude mít na výběr.

O několik stovek kilometrů dál od Godrikova dolu v Royal Gardens s číslem popisným 83 vrcholily přípravy na letní slavnost. Pokud jste v kouzelnické Anglii sedmdesátých let něco znamenali, jistojistě k vám dorazila sova s pozvánkou.

A ne ledajaká sova; sova přímo z Ministerstva kouzel.

Letos se letní slavnost konala u Benettonových doma. Pan Benetton byl ředitelem Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, nejostřejší politická špička vůbec. Zrovna procházel hlavní halou v jeho londýnské rezidenci a uznale pokyvoval hlavou.

„Moc hezké, medvídku," otočil se na svou dceru.

Anne Benettonová se cítila potěšená, ačkoliv samozřejmě velmi dobře věděla, že se trefila přesně do otcova vkusu a zvládla jej snoubit s konzervativním stylem babičky Cecily, kterou si nikdo z rodiny nepřál nahněvat.