✔ Zaměřeno na Zmijozel [Pobertové - FF]

15. Sirius a Bellatrix vol.2

Sirius Black si připadal, jako kdyby se vědomě vrhal přímo k oheň chrlícímu drakovi.

Celá jeho rodina – od těch nejvzdálenějších po nejbližší příbuzné – se sešla v domě na Grimmaludově náměstí, aby složila poslední poctu Orionu Blackovi. V řeči kouzelnické smetánky se to dalo pochopit jediným způsobem: otevřená rakev a pohřební hostina.

Sirius si od Krátury vzal ohnivou whiskey. Domácí skřítek si něco mumlal, pravděpodobně cosi o krvezrádcích, nevděčnících a vyděděncích, Sirius se to však rozhodl neřešit. Kopl do sebe alkohol ve snaze otupit se natolik, aby přežil několik následujících hodin.

Vlastně se divil, že ho matka vůbec pozvala. Že ho pustila do jejich domu. Že mu (i když jen na jeden večer) přenechala jeho starý pokoj – toho se od jeho odchodu nikdo ani nedotknul, takže postel zůstala rozestlaná a podlaha zaneřáděná.

Sirius se přesunul blíž k rakvi. Pak tam postával nad mrtvým tělem svého otce a měl nutkání něco cítit – smutek? Těžko říct, ale jak se tak znal, tipoval by to spíš na vztek a otrávení z toho, že zase trčí tam, odkud utekl.

„Divím se, že jsi přišel."

Sirius se pomalu otočil. Své matce se nepodíval do očí od okamžiku, kdy se napevno rozhodl utéct.

Walburga Blacková působila mateřsky přívětivým dojmem asi tak jako mozkomor. Koneckonců, Sirius měl často pocit, že z něj vysává energii dost podobným způsobem. Ani teď nevypadala kdovíjak zdrceně. Perfektně upravená, v jedné ruce skleničku s whiskey a v druhé doutník.

Tak odtud to Sirius podědil.

„Já taky," řekl nakonec.

„Co změnilo tvůj názor?" jeho matka se zamračila na rakev, načež hůlkou puntičkářsky upravila květinový věnec.

„Ani nevím," opáčil Sirius. „Ale jestli mě tady nechceš, rád odejdu."

„Mně už je jedno, co budeš dělat, Siriusi," pokrčila rameny Walburga Blacková. „Nebudu tvrdit, že jsem tvůj odchod zvládla na výbornou." Ušklíbla se. „Viděl jsi rodokmen? Už tam nejsi. Každopádně, už jsem se přes to přenesla."

Sirius se sám pro sebe hořce pousmál.

„Přijde ti to k smíchu?"

„Ne, máti."

„Tu máti si nech. Už nejsme rodina. Já svého syna ztratila."

S tím odešla. Sirius naposledy pohlédl do rakve. Jeho otec vypadal skoro jako normálně. Emocemi nehýřil ani za života, takže stroze kamenná tvář pro Siriuse žádnou novinkou nebyla.