On My Own - Larry

Two

Neuměl jsem si představit horší den než úterý. Škola se každé, každičké úterý táhla jako guma, každá minuta rozvrhu byla zaplněná nudnými, zbytečnými předměty a už vůbec nemluvě o tom, že to pro mě byl nejdelší školní den z týdne.

Po prokletých hodinách s tím nejvíce nepříjemným matikářem vůbec, následovala hodina o nic více zajímavé historie a poté společenských věd.

Když jsem ve skříňce hledal potřebnou učebnici, přistihl jsem se při myšlence, jaké by to bylo vzít si věci a jednoduše odejít. Nemyslet na učitele ani zodpovědnost, kterou bych měl mít. Zvednout se a zmizet ze školy.

Povzdechl jsem si a zaklel, když jsem si jako na potvoru vzpomněl, že má učebnice si spokojeně hoví na koberci vedle mé postele. Už docela naštvaně jsem zavřel skříňku a vydal se zpátky do třídy.

Myslel jsem na to, jak moc bych si přál být kdekoli jinde než na místě, na kterém se právě nacházím. Zazvonilo na hodinu a já si ustlal na sešitu, připravený nenápadně hodinu prospat.

Nečekal jsem, že by si mě mohl profesor nějak zvlášť všímat- nikdy jsem nedělal problémy a byl jsem si naprosto jistý, že mám ve třídě lidi, které je potřeba hlídat mnohem víc než mě. Proto mě nejspíš tak překvapilo, když jsem ucítil pohlavek. Překvapeně jsem zvedl hlavu, čekajíc na jednu z mnoha okoukaných frází, která se hned na to dostavila.

„Nudím vás, Tomlinsone?" zamračil se profesor.

„Ne pane," odsekl jsem hruběji, než jsem měl v plánu. Překvapeně jsem se na něj zadíval a přemýšlel nad tím, jestli to byl opravdu můj hlas.

„Otevřete si učebnici, najdeme pro vás nějaké pěkné téma na esej," přikázal muž a stoupl si o krok ode mě.

Snažil jsem se skrýt úšklebek, když jsem mu sděloval, že ji nemám.

Jsi fakt divný, napadlo mě v duchu. Dnes mě z nějakého záhadného důvodu bavilo vlastní utrpení, jako kdybych to nebyl já, kdo je teď v nepříjemné situaci, ale nějaký můj spolužák.

„Kdo je tu ochotný půjčit Tomlinsonovi učebnici?" zvolal učitel otráveně do třídy.

Když se nikdo ani po chvíli neměl k tomu, aby zvedl ruku a profesor se pomalu začal nudit, prozkoumal pohledem třídu a prohlásil: „K Stylesovi, okamžitě."

V hlavě jsem si udělal poznámku o tom si před každým večerem povinně zkontrolovat tašku- tohle byl ten nejhorší trest, jaký jsem mohl dostat.

Proti Harrymu samotnému jsem nic neměl- těch patnáct minut, které jsem s ním ani ne před týdnem strávil, mě utvrdili v tom, že je ten kluk v pohodě. Problém však nebyl v něm, ale v těch kumpánech, kterými se nechával obklopovat. Byli s ním na každém kroku, hlasitě se smáli a neustále se provokovali. Tohle nebylo nic pro mě- měl jsem rád svůj klid a i když jsem si to jen nerad přiznával, záleželo mi na tom, co si o mně budou lidi ze třídy myslet, když už se s nimi jednou pustím do řeči.

Tomu moc nepomáhalo mé sebevědomí. Bylo to tu vždycky- jakmile jsem se snažil s někým normálně mluvit, společně se mnou přicházelo i něco trapného, co viselo ve vzduchu nad námi a nutilo to lidi zvažovat, jestli se se mnou opravdu chtějí bavit. Něco ve mně každého odpuzovalo, a když jsem nad tím začal přemýšlet, rozhodl jsem se, že mi bude lépe, když se naučím žít sám se sebou, aniž bych ostatní vystavoval trapným situacím a nepříjemnému tichu.

Rozhlédl jsem se po třídě, jestli bych nemohl navrhnout kohokoli jiného, ale zrovna v ten den byly všechny až na Harryho lavici obsazené po dvojicích.