On My Own - Larry

Seventeen

Nemohl jsem uvěřit, že se tak doopravdy stalo, ale v sobotu, v první den vánočních prázdnin, jsem skutečně seděl v autě, které mě a ostatní mělo odvést na Niallovu chatu.

Do poslední chvíle jsem byl pevně rozhodnutý, že nepojedu, ale když mi pak večer před odjezdem Harry zavolal, aby se zeptal, jak jsem se rozhodl, nemohl jsem mu říct ne.
Zněl vesele už ve chvíli, kdy jsem mu hovor zvedl, ale tolik štěstí, kolik bylo z jeho hlasu slyšet po tom, co jsem odpověděl, jsem neslyšel už dlouho. Mohl jsem si jen domýšlet, jak kudrnáč na druhé straně nadšeně poskakuje po pokoji.

„Děkuju, děkuju Louisi," opakoval Harry šťastně do telefonu, „nebudeš toho litovat, slibuju. Na tenhle týden už nikdy v životě nezapomeneš!"

A já mu věřil. Jen jsem si nebyl jistý, jestli na to budu vzpomínat s úsměvem nebo v slzách. Dal jsem tomu šanci.

Máma z toho všeho sice nebyla úplně nadšená, ale stejně tak ani já. Bál jsem se, ale i tak jsem trval na tom, že pojedu, takže mě nakonec s povzdechem pustila. I já jsem musel připustit, že mi na Vánoce bude chybět, stejně jako má rodina, ale ani jsem nechtěl zklamat Harryho. Už jsem byl prostě rozhodnutý.

K mé úlevě jsem nakonec ani nemusel sedět v jednom autě s Niallem a Zaynem. Ti dva na mě byli pořád dost naštvaní, ale naštěstí bylo jedno auto jen po čtyřech místech, takže jsme se museli rozdělit na dvě skupiny.

Já sám jsem seděl v autě vedle Harryho na zadních sedadlech Liamova auta, který ho také řídil. Po jeho boku seděla Megan, která měla nasazená sluchátka a spala.

Druhé auto patřilo Zaynova, který ho také řídil s Niallem po boku. Vzadu za nimi seděla Noe, holka ze třeťáku od nás ze školy.
Je to Niallova kamarádka, a on se rozhodl ji pozvat s sebou stejně, jako to udělal Harry se mnou.

Noe jsem sice neznal, ale vypadalo to, že jsme si docela sedli. Na rozdíl od Nialla byla spíše tichá a plachá, a tak jsem nerozuměl tomu, jak se tihle dva vůbec seznámili, ale rozhodně jsem si nestěžoval.

„Lidi, zastavím teď na benzínce. Potřebujeme natankovat a chci si koupit nějaké jídlo, dobře?" ozval se z místa řidiče Liam.

„Jasný," houkl na něj Harry.

Megan dál spala, hlavou se opírala o sklo okénka. Při pohledu na ni se klížily oči i mně, ale z nějakého důvodu mi připadalo, že by bylo trapné, kdybych usnul.

Za to Harry očividně překypoval energií.
Pořád se na místě vrtěl, dělal něco na mobilu, nebo se snažil zavést nějakou konverzaci.

Nechápal jsem, jak může být tak čilý. Zatím jsme za sebou měli jen tři hodiny cesty, ale já už teď měl pocit, že jedeme celé dny.

Liam vybočil z cesty a sjel na pumpu, kde zaparkoval.
O Zaynovu "skupinu" jsme se nemuseli strachovat. Domluvili jsme se na tom, že každý pojede vlastním tempem, abychom se navzájem nezdržovali.

„Liame, koupíš mi prosím nějakou bagetu? Počkej, dám ti peníze, jen se mi nechce zvedat," zazubil se Harry. Odpoutal se, aby se mohl dozadu natáhnout pro peněženku.

„Jasně," souhlasil Liam. I on se odpoutal, rukou se zapřel o sedačku a otočil se na mě, „Louisi, budeš taky něco chtít?" zeptal se.

Překvapilo mě, jak hezky se ke mně on i Megan už od rána chovali, na rozdíl od Zayna s Niallem. Nemohl jsem ani popsat, jak moc rád jsem za to byl.

„To je v pohodě, mám s sebou vlastní jídlo, ale děkuju," vděčně jsem se usmál.

Liam mi úsměv opětoval a vzal si od Harryho peníze, vystupujíc z auta. Oba jsme pozorovali, jak se vzdaluje od auta a vchází do obchodu.