On My Own - Larry

Twenty Five

Flashback

V sychravý pondělní den vešla učitelka do třídy, ve tváři vepsané smíšené emoce. Neuvítala je obvyklým "rovnou si otevřeme učebnice-", jen jim darovala krátký, prázdný pohled, stoupajíc si za vlastní stůl. Pokynula žákům, aby se posadili a dlouze se napila ze svého hrnku s kávou. Odložila hrnek zpět na místo a stoupla si před tabuli, prsty propletené.

Začala mluvit velmi tichým hlasem, většina lidí ani neslyšela, co vlastně říká, dokud se nenarovnala a nezačala znovu o něco hlasitějším tónem. 

Oznamovala žákům smutnou zprávu- Tanja se se svou rodinou přestěhovala do jiného města, kde dostal její otec údajně lepší pracovní nabídku.
Sdělila žákům všechno, co sama věděla a co měla po ruce.

Pověděla jim o tom, že se tu informaci sama dozvěděla teprve nedávno, ale protože si Tanjini rodiče nepřáli působit okolo odchodu jejich dcery rozruch, pouze se přišla rozloučit s několika učiteli a vzít si své věci.

Byla to naprosto odlišná hodina od všech ostatních.
Taková, kterých člověk prožije na základní škole jen velice málo. Jako kdyby spadla hranice mezi autoritou a studentem, dospělostí a mládím.

Učitelka mluvila, smutně se usmívala a tiše se smála, když někdo poznamenal něco vtipného.

Na několik desítek minut byla pro všechny jen dalším člověkem, který cítí to stejné, jako oni.

Na konci hodiny vše pomalu upadlo do stejných kolejí. Měkkou upřímnou tvář pomalu vystřídal přísný ostrý pohled a tvrdý hlas, který všem důrazně připomněl, aby se na další den dobře připravili na desetiminutovku a odevzdávání domácího úkolu.

Jenže na tom nezáleželo, protože takové chvíle si člověk pamatuje. Krátké momenty, kdy neexistuje žák a učitel, ale jen člověk a člověk.

Všichni byli ten den zprávou o Tanjině přechodu na jinou školu ohromení.

Louis se se sklopenou hlavou pomalu složil na lavici, pohled zabodnutý do neurčitého bodu na podlaze, tisíc myšlenek v hlavě.

Všichni si mezi sebou tiše špitali, mezitím, co učitelka mluvila, jen Trisha se beze slov po očku dívala na Bethany, která byla už od doby, kdy přišla, zvláštní. Ne jen, že se s ní nebavila a ani ji nepozdravila- pouze přišla, lehla si na lavici a stejně jako Louis koukala do země.

Teprve až v tu chvíli to Trisha pochopila- Bethany musela o Tanje vědět už před nimi a očividně to nesla o dost hůř než oni.

Trisha se naklonila na židli o trochu více do předu, nenápadně se ohlížeje po Bethany. Skrz dlouhé prameny světlých vlasů zahlédla odlesk světla. Nebrečela, ale zcela určitě měla slzy v očích.
Trisha ztuhla, dosud nepoznaný pocit jí proběhl pod kůží.

Nikdy neviděla Bethany tak tichou nebo stranící se ostatních. Ona byla přesně ten typ člověka, který bezdůvodně útočí na ostatní, když je ublížený nebo smutný, ale nepláče. Takovou Bethany neznala.

Na židli se zhoupla zpět na své místo. Hlavu si podložila rukama a myslela na Tanju, na místo, kde teď žije a na školu, do které teď bude chodit.

Myslela na Tanju a došlo jí, že jí vlastně vůbec nevadí, že je pryč.

- - -

O přestávce se všichni vyhrnuli ze třídy.
Většina tříd se skrz lidi na chodbě jen procpala do další místnosti, ostatní zamířili ke skříňkám pro učebnice a jiné pomůcky, stejně, jako Louis.