On My Own - Larry

Twelve

„Můj bože," zamumlá si pro sebe podrážděně Harry, když se mu pořád nedaří upravit si vlasy tak, jak by je chtěl.
Rukama se dál přehrabuje ve svých kudrlinách a snaží se neplakat ze zoufalství.

Uplynul už necelý měsíc od doby, kdy se začal s Louisem bavit, a Vánoce se světelnou rychlostí přiblížily.
Celé město se ocitlo zapadané pod centimetry sněhu, a každý den napadají další. Obchody vyvěsily výzdobu a proslulá červená čapka s bílou bambulí se objevila na každém rohu. Náměstí začala připravovat vánoční trhy.

Také Harry na sobě viděl změnu, protože cítil, že stojí o přátelství s Louisem ještě dvakrát více, než ze začátku. Tehdy mu jen připadal sympatický, ale teď už okusil ten pocit štěstí, když s ním může být a ani za nic se ho nechtěl vzdát.
Zval proto poslední týdny Louise do různých kaváren, někdy se s ním šel po škole někam projít a párkrát se ho snažil přemluvit i k tomu, aby přišel k němu domů a něco spolu podnikli. Plánoval například filmový večer, společné vaření nebo prostě cokoli, co by si jen přál. Louis však vždy slušně odmítl a nespočet krát se mu omluvil za to, že se na to ještě necítí a že je strašný kamarád- Harry ho pak vždy musel nějakou chvíli uklidňovat, ale přitom věděl, že při další příležitosti se zkusí zeptat znovu.

Za vším tím přátelstvím možná stála i nemalá část zvědavosti, ale to Harry úspěšně ignoroval. Ve skutečnosti však prahl po tom vědět, proč je Louis dnes takový, jaký je. Úplně jiný, než koho kdy poznal.

„Pane bože," zakňučel nervózně. Zkontroloval čas a zjistil, že měl odcházet už před pěti minutami, ale vlasy ho pořád neposlouchaly a on nechtěl odcházet s pocitem, že se necítí dobře s tím, jak vypadá.

Před třemi dny se rozhodl pozvat Louise na večerní procházku vánočními trhy na místním náměstí, a on překvapivě souhlasil.

Harry stál v předsíni už čtvrt hodiny. Byl připraven odejít, když si všiml stavu svých vlasů- byl proto už navlečený do bundy, okolo krku huňatá šála a na nohou dámské kozačky.
No a co, on je zbožňoval. Do teď si pamatoval, jak se mu Gemma smála, když si je kupoval.
„Mně se ale líbí," kňukl tehdy ublíženě Harry. A ona ho nechala být, jenom se dál usmívala a sem tam si do něj kvůli tomu rýpla.

V tlustém kabátě se začínal potit, ale byl připraven přijít později, pokud to bude znamenat, že se mu podaří zkrotit své divoké vlasy.

Najednou se otevřely dveře od kuchyně, a do místnosti vešla Gemma, patentovaný otrávený výraz na tváři.
„Co to tady pořád fňukáš?" zavrčela, „je to slyšet až do obýváku a pardon, ale někdo se tu snaží dívat na televizi."

Harry protočil oči, ale nedokázal smazat svůj nešťastný výraz.

„Podívej se na moje vlasy. Vypadají strašně a nechtějí zůstat tam, kde mají," vystrčil dotčeně spodní ret.

Gemma se zasmála a stoupla si za něj, pozorujíc ho v zrcadle.
„Co to plácáš, vždyť vypadají jako vždycky."
Když uviděla Harryho překvapený, na-pokraji-rozbrečení výraz, hlasitě si povzdechla a šmátla po čepici, která ležela na komodě u zrcadla.

„No tak, přece nebudeš brečet kvůli vlasům," šklebila se, „to můžu jenom já."

Čepici s bambulí mu natáhla na hlavu a urovnala tak, aby vše vpadalo, jak má.

„No prosím- stejně budeš celou dobu běhat venku, ne? Takže nebude důvod sundávat si čepici. Vyřešeno," pyšně se na něj usmála do zrcadla.

„Máš pravdu. Děkuju, Gemm," vydechl vděčně Harry. Usmál se na ni a rychle popadl svou tašku. Naposledy se zkontroloval v zrcadle a už se chystal odejít, když ho zastavila ruka na rameni.