On My Own - Larry

Eight

Flashback 

Děti se nahrnuly do chodby, zaplnily ji nadšenými výkřiky a šoupáním mnoha páru nohou. Všechny si zouvaly boty, opíraly se o skříňky a bavily se navzájem mezi sebou.

Pro Jeremyho Walkera to byl velký den - slavil své osmé narozeniny. Proto se rozhodl uspořádat narozeninovou oslavu, na kterou pozve všechny své přátelé. Tajnu, Ritu, Damiena, Filipa, Bethany a hodně dalších. 

Všechny děti se přezuly a přemístily se do kuchyně, kde pro ně bylo připravené občerstvení a různé sladkosti. Bavily se, smály se svým vtipům a domlouvaly se na tom, co všechno budou společně hrát.

V předsíni zůstalo jediné dítě, ve svém věku sedmi let menší než většina jeho přátel. Nemotorně si snažilo sundat botu, ale tkaničky se mu zapletly a jemu se z toho hnaly slzy do očí. Otřelo si loktem slzy, aby se mu kamarádi nesmáli za to, že pláče. Protože kluci nepláčou.
Louis nerozuměl tomu, proč holky brečet můžou a kluci ne, ale předpokládal, že to je jen další z mnoha věcí, které nejspíš nikdy nebude chápat. Jako kam jezdí všechna ta popelářská auta nebo kde se berou děti.

Tkanička povolila a osvobodila Louisovu nohu. S úlevou si oddechl a rychle si nazul malé červené papuče, které pro něj zůstaly u skříněk s botami.

Šťastně se narovnal a přeběhl do kuchyně, kde čekal, že najde své kamarády. Bohužel, mezi tím už se všichni společně s oslavencem přesunuli do obýváku. Slyšel zpoza dveří smích a výkřiky, takže soudil, že uvnitř hrají nějakou hru. Chtěl za ostatníma, ale klika u dveří byla příliš vysoko. Po chvíli, kdy se marně snažil dveře otevřít, se vzdal a sesunul se zády podél nich až na zem. 

„Kluci nepláčou," opakoval si tiše, „Kluci nepláčou."

Najednou se otevřeli dveře na druhé straně místnosti. Louis prudce zvedl hlavu a spatřil ženu, která vycházela ven s košem prádla v rukou. Rychle se narovnal a pokusil se co nejpřesvědčivěji usmát.

„Dobrý den, paní Jeremyho maminko."
„Ahoj, sluníčko," usmála se na něj žena. Odložila si koš na jídelní stůl a přidřepla si k chlapci.„Pročpak nejsi uvnitř s ostatníma?" změřila si ho zkoumavým pohledem, „Pokud ti nejdou otevřít dveře, můžu ti pomoct, broučku."

Louis se chystal přikývnout, ale pak se znovu zadíval na dveře a došlo mu, že představa, že bude muset jít dovnitř mezi ostatní, se mu vlastně nezdá tak lákavá. Bál se, že si s ním ostatní děti nebudou chtít hrát a on se před nimi kvůli tomu rozbrečí. Bál se, že by se mu pak smály.
   
Žena se na něj znovu usmála a zeptala se ho, jak se jmenuje. On jí řekl své jméno.
Když se chlapec neměl k tomu jít za ostatními, žena znovu promluvila.

„Můžeš jít se mnou na zahradu, jestli chceš, Louisi," usmála se.

A tak Louis strávil celou oslavu svého kamaráda povídám si s Karen, Jeremyho matkou. Pomáhal jí věšet ponožky na háčky a přitom se nepřestával vyptávat na všechno, co ho jen napadlo. Zjistil, že Karenina oblíbená barva je červená a že má hodně ráda lilie, že ráda čte a peče a že si vždycky přála mít kočku, kterou si ale kvůli její alergii nemohli pořídit.
Její rodinu žije v Americe, ale ona se přestěhovala sem za svým manželem.
Karen na něj byla celou dobu moc milá a on se nemohl přestat usmívat. Nakonec si narozeninovou oslavu přece jenom skvěle užil.

- - -

Po odchodu hostů se Jeremy začal chlubit své mámě svými novými dárky a vyprávěním o svých kamarádech.

„-On má totiž strašně fajn tátu a ten nás vždycky nechá vzhůru déle, než normálně. A Tanja má zase strašně prima kočku, která se nechá nosit. Jinak nemám Tanju moc rád, ale ta kočka je fakt super."

„To je moc pěkné, zlato," usmívala se Karen. Zavzpomínala na oslavu a na mysli se jí znovu objevil drobný chlapec, který se celou dobu usmíval a ochotně jí pomáhal s prádlem.

„A co ten hnědovlasý chlapec, Louis? S tím se kamarádíš?"

Jeremy se zamyslel, ale šlo lehce poznat, že si ve skutečnosti nebyl vůbec jistý, o kom jeho máma vlastně mluví.
„Jo tenhle Louis," rozpomenul se zničehonic. Lhostejně pokrčil rameny a sklopil pohled zpátky ke svým dárkům.
„Pozval jsem ho, protože se s ním baví Tanja a ta říkala, že by bylo fajn, kdybych ho taky pozval. Ale já ho rád nemám, pořád brečí a má ošklivý účes."

„Takhle nemluv o kamarádech, Jeremy," zarazila ho překvapeně Karen.

„Není to můj kamarád, mami. Je divnej," odvětil bez zájmu Jeremy. Dál už matce nevěnoval pozornost a znovu se plně soustředil na rozbalení nového červeného náklaďáku.

- - -

(: hezkou sobotu všem. 

Abych všechno hezky objasnila, takovéto flashback-ové díly se teď budou sem tam vyskytovat. Je to důležité kvůli tomu, aby se mohlo dění v příběhu posouvat, takže se hezky omlouvám všem, co čekali další "normální" díl. Nevím, jak často tu budou, ale určitě s nimi počítejte :D
Původně jsem něco takové vůbec neplánovala, ale pak mě napadlo, že by to mohlo hezky zpestřit příběh a protože se mi zdá, že hodně dílů, co už jsem zveřejnila a co teprve zveřejním, je takových spíše okecávacích (nevím, jak to lépe vyjádřit :D) myslela jsem, že by to byl dobrý nápad. Takže doufám, že nemá nikdo nic proti. 
Ano, flashbacky budou spíše kratší, s tím se nedá nic dělat, prostě mi to tam tak zapadá /: 

Pokud jde o možnosti, z kterých jsem dávala na výběr u minulého dílu- :,D je to trochu složitější. V podstatě všichni chtěli spíše první možnost, ale protože je pro mě někdy časově náročné to tak zařídit, rozhodla jsem se pro takové něco-mezi-opatření. Jde o to, že budu vydávat pouze o víkendech, ať už v sobotu nebo v neděli. V týdnu ode mě nikdy nic nečekejte :D 
Bohužel nemůžu slíbit, že něco vyjde každý víkend, někdy to bude prostě po dvou týdnech, ale za to se na mě nesmíte zlobit. Mám teď co dělat se svým životem a někdy upřednostním jiné věci před psaním kapitoly. Nejdůležitější pro mě je, abych na to měla náladu, protože vím, že když se do toho nutím, kapitoly jsou kratší a.. takové více bez chuti. 

Věřím, že mě chápete a moc vám všem děkuju za podporu. (: nedokážete si představit, jak moc pro mě znamená každý komentář nebo hlas. Připomíná mi to, že to, co dělám, dává nějaký smysl, víte? :) užijte si víkend