On My Own - Larry

Twenty Nine

Dveře se pomalu otevřely, v šeru se objevil modrooký chlapec, který se pomalu přikradl k Harryho posteli.

Prvně měl v plánu skočit do peřin a kudrnáče tak rychle a hlasitě probudit, ale při pohledu na spícího anděla nebyl schopný něco takového udělat.

Louis sám sebe načapal, jak se sklání nad spícím tělem, úsměv široký a přes celou tvář.
Prohlížel si jeho zavřená víčka a delší kudrliny v ranním rozcuchu, rozházené nepořádně po celém polštáři. Jeho plné tváře a místa na kraji rtů, kde se mu tvořily roztomilé dolíčky, kdykoli se usmál.

Moc rád viděl, jak se Harry usmívá. Sám se potom nedokázal ubránit úsměvu, Harry v sobě měl něco nádherného, co ho nutilo snažit se ze sebe dostat to nejlepší, více mluvit s lidmi, více si užívat všechny ty maličkosti a co víc, otevírat se.

Louis nevěděl, jestli je to poslední skutečně něco, o co by stál. Líbilo se mu mít svá tajemství.

Nebylo to tak, že by ho některá z nich nestahovala. Ano- trápily ho.
Byly tu stíny z minulosti. Lidé, zvuky a obrazy, které ho děsily do bodu, kdy nebyl schopný zavřít oči, aniž by je znovu viděl před sebou stejně živé a skutečné, jako byly tehdy. Jenže ať už byly jeho sny sebevíc děsivé, ať už si prožil cokoli, stále se držel toho, že má právo na to určit, co o něm ostatní budou vědět a co ne.
Nemusí jim o sobě říct nic, nebo naopak- může jim říct všechno, může si i všechno vymyslet. Tohle bylo jeho, jeho štít.

Děsilo ho, že v blízkosti Harryho nad sebou ztrácel kontrolu.

„Louisi."

Louis sebou škubnul. Klečel u Harryho postele, rukama opřený o matračku.

„Oh," zaváhal, „jsi vzhůru,"podíval se do rozespalých očí a nervózně se pousmál.

„Jsem," potvrdil kudrnáč, „jsi ty vzhůru?"

„Jak to myslíš?" zeptal se modrooký. Opřel si hlavu o loket, pohodlněji se usadil na podlahu. Harry stále ležel, takže si teď byli v úrovni očí, vzdálenost jednoho kroku od sebe.

„Sníš s otevřenýma očima," vysvětlit Harry, „na co asi myslíš?"

„Na co jsi včera myslel ty, když na tebe všichni mluvili a ty jsi koukal do zdi?" vrátil mu zvědavě Louis.

„Tak různě," usmál se nevinně Harry. Přemýšlel nad tím, jak by se Louis tvářil, kdyby mu řekl, že myslel na něj.

„Hm, taky myslím na tak různé věci," pokrčil Louis rameny, přemýšlejíc nad tím, co by Harry odpověděl, kdyby mu řekl, že myslel na něj.

„Hmmm," zamumlal Harry. Nemohl se přestat usmívat.

Tohle probuzení se mu líbilo. Otevřel oči a uviděl před sebou velké modré studánky upřené neznámo kam. Věděl, že Louis doopravdy na nic nekouká, že je někde ve své hlavě, ale přesto na sebe neupozornil. Koukal mu do očí a snažil se v nich najít místo, na kterém v tu chvíli byl, nebo osobu, s kterou byl, myšlenku, kterou si přehrával.

Teď už se oči upíraly do těch jeho, a i když se toho z nich nedalo vyčíst o moc víc než před chvíli, zdálo se mu, že jsou to šťastné oči.

Louis se usmál a posunul se na loktech dopředu, tiše se chichotaje. Harrymu trčely vlasy všude okolo, ale vypadal spokojeně a tak se tak cítil i on sám.

Naklonil se dopředu a vlastním nosem hravě drkl do toho kudrnáčova.
Harry zakmital obočím.

„Tak eskymácká pusa, Tomlinsone?" zachraptěl, „máš snad něco na srdci?" Pohled mu padl na jeho rty.