On My Own - Larry

One

Ten den měl být jako každý jiný den, ale přesto byl odlišný. Ten den na mě poprvé promluvil on, kluk, kterého jsem sotva znal od pohledu a už vůbec ne po jméně.

- - - 

„Krásně stínuješ," ozvalo se mi za zády.

Zmateně jsem se otočil. Přede mnou stál kudrnatý kluk od nás ze třídy, předkloněný se opíral o svá kolena a pečlivě studoval mojí kresbu. Bylo mi to trapné, ale ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem si vybavit jeho jméno.

„Děkuju?" řekl jsem přiškrceně.

„To je otázka?" odtrhl pohled od mé kresby a usmál se na mě.

„Totiž- ne, to není. Děkuju ti," zopakoval jsem už jistějším tonem. Pokusil jsem se usmát nazpátek, ale podle toho, jak rychle se kudrnáč přestal usmívat, jsem poznal, že můj plán zřejmě ztroskotal.

Neznámý si mě chvíli neutrálně měřil pohledem, poté otevřel pusu a zdálo se, že chce něco říct. Co to bylo, jsem se už ale nedozvěděl.

„Dobře, pomalu budeme končit. Skliďte si, ať tu pak nezdržujeme paní uklízečky." Drobným ateliérem se roznesl hlas naší učitelky. Pohotově si stoupla doprostřed místnosti a přejela si nás pohledem. „Vím, že se pomalu blíží vánoční prázdniny, ale trochu snahy by taky neuškodilo. Když už u té kresby tak umíráte, tak alespoň s grácií," káravě se po několika z nás otočila.

Na chvíli jsem snad i přestal dýchat, když se na mně zastavila pohledem. „Harry, všechno v pořádku?" zeptala se, když zpozorovala chlapce za mými zády.

Otočil jsem se, abych mu viděl do tváře a v duchu si opakoval jeho jméno, abych se už znovu nedostal do trapné situace.

„Všechno v pohodě," pokýval hlavou a vydal se na opačnou stranu místnosti, aby si mohl sklidit i on.

Do tašky jsem si rychle naházel všechny věci a nakonec jen opatrně zavřel skicák, který jsem si sem pokaždé donášel. Opravdu jsem nestál o to, aby všechen čas, který kresbě věnuji, přišel vniveč jenom kvůli ohnutým rohům.

Při úklidu jsem myslel na Harryho slova. Byl jsem za pochvalu rád, ale ze zkušenosti jsem věděl, že mnoho lidí chválí, aniž by to myslela vážně- zvlášť pokud jde o umělecké kroužky. Vždyť kdo by po tom, co by byl přistižen při okukování někoho kresby řekl něco ve smyslu "Jen jsem se chtěl přesvědčit, že pořád kreslím líp než ty". Všichni volili raději pochvalu, takže fráze se stínováním rozhodně nebyla nic nového.

Učitelka si znovu vydobyla naší pozornost a krátce nám sdělila, jak budou probíhat naše hodiny v příštích týdnech. Celkově nás na kresbu chodilo okolo devíti, z toho přes polovinu holky, takže pro nás nebyl větší problém přehazovat termíny hodin tak, aby všichni stíhali. 

Po rozloučení jsem na sebe spěšně natáhl bundu a červenou čepici, než jsem se vydal mezi prvními pryč. Venku už byla úplná tma, přestože nemohlo být víc než okolo páté. Přitáhl jsem si límec bundy blíž ke krku a zrychlil krok.

Cesta k autobusové zastávce vedla přes park, který jsem měl vždycky rád- snad až na zimní večery, které z kmenů stromů dělaly strašidelné protáhlé stíny a nebezpečné tmavé kouty.

Oklepal jsem se zimou a do uší si strčil sluchátka, v duchu se modlíc, abych už byl zase zpátky na světle. Nedostal jsem se však ani do poloviny cesty, když tu mě zezadu za bundu chytla čísi ruka. V tu chvíli jsem myslel, že mám snad srdeční zástavu. I přesto jsem zareagoval dost rychle, když jsem se smykem otočil a rukou švihl toho kohosi do břicha