On My Own - Larry

Twenty Six

Flashback

Zima už téměř dorazila do města. Po ulicích se proháněl ledový vichr a stromy natahovaly své dlouhé bezlisté pařáty stále výš a výš k nebi. 

Na obloze visely ohromné, těžké mraky, které se sunuly tak pomalu, že se téměř zdálo, že se nebe nemění. Byla jen otázka času, kdy začne padat první sníh.

Louis se zamyšleně díval na šálu a přemýšlel, jestli je venku až taková zima, nebo se bez ní obejde. Nakonec ji nechal ležet a naposledy se podíval do zrcadla. Do kapsy od bundy si dal mobil a na poslední chvíli k němu přihodil i zmuchlaný papírek s Tanjiným vzkazem, který už uměl nazpaměť.

Doma byly jen dvě sestry, které byly zalezlé u sebe v pokoji, takže ani nikomu nemusel nic vysvětlovat a vyrazil.

Téměř už ve chvíli, kdy zamykal dveře, zalitoval, že si šálu nevzal, ale nehodlal se vracet. Popotáhl si límeček bundy víš a vydal se po prázdné ulici směrem k hřišti, o kterém psala Tanja.

Venku už byla tma, v posledních dnech se normálně stmívalo kolem čtvrté hodiny.
Louis si pomyslel, že to Tanja moc nedomyslela, protože si nedokázal představit, že by měl v téhle zimě sedět v klidu na lavičce a neumrznout.

Sešel z chodníku a přešel přechod, po kterém následovala úzká vyšlapaná cesta trávou, kterou si vychodili lidé jako zkratku.

Zkontroloval na mobilu čas.
Došel přesně 17:05, ale přestože už měl hřiště téměř před sebou, Tanju ani nikoho jiného neviděl.

Snažil se zahnat všechny myšlenky, které mu říkaly, jak děsivé místo to ve tmě a bez lidí vlastně je. Cestu parkem sice provázely lampy, ale ne, že by to dokázalo uklidnit Louisovu představivost.

Otevřel branku od hřiště a neslyšně ji za sebou zavřel. Mírné světlo lampy, která stála těsně před hřištěm, vytvářelo odlesky na všech železných prolézačkách, kolotoči a dvou houpačkách zastrčených v rohu.

Louis nepatřil mezi nejodvážnější, ale i přesto se vydal k houpačkám, u kterých bylo světla nejméně.

Když míjel pískoviště, ze stínu u věžičky s klouzačkou vyšla postava.

Louis strnul, ale v siluetě okamžitě rozpoznal Tanju a ulevilo se mu.

„Skoro jsi mě vyděsila," promluvil. Nepoznával svůj hlas, a tak polknul a zkusil to znovu.

„Čekáš dlouho? Proč jsi se chtěla sejít tady?" ptal se.

„Louisi," usmála se Tanja. Přešla až k němu a objala ho. Modrooký chvíli zaskočeně stál, než jí opětoval objetí. Cítil se trochu rozpačitě, ale nejspíš byl jediný, kdo to tak vnímal.

„Posadíme se?" navrhla Tanja a ukázala směrem k houpačkám u pískoviště.

Louis jen neznatelně přikývl a oba se usadili. Za jiné situace by nejspíš nesouhlasil. Navrhl by kavárnu nebo cokoli jiného, ale vítr se uklidnil a počasí se zdálo snesitelnější.

Železné řetězy zachrastily, oba se pomalu houpali tam a zpět.

„Kam jsi zmizela?," zeptal se Louis potichu, „proč jsme teď tady? A jak ses sem vůbec dostala?"

„Přijela jsem vlakem, na tom ale nezáleží," odmávla to Tanja.

„Už nějaký čas zpátky jsem přistihla rodiče, jak vedou rozhovor o něčem vážném," začala vyprávět, „máma nejdřív nechtěla nic říct, ale pak mi táta vysvětlil, že dostal nabídku na práci ve větším městě. Měli bychom se mnohem lépe, bylo by více peněz i možností. Řekli mi taky, že už se společně rozhodli pro stěhování, ale že respektují mé rozhodnutí a nebude jim vadit počkat pár měsíců, než dochodím základku. Také mi navrhli, že kdybych souhlasila se stěhováním hned, můžu dochodit zbytek základky v novém městě. Překvapilo mě to, ale nezlobila jsem se. Souhlasila jsem s tím, že počkáme."