On My Own - Larry

Ten

Zima byla v plném proudu.

Každý druhý večer napadlo několik nových centimetrů sněhu, bíle chuchvalce dopadaly na zem a tvořily další a další vrstvy bílé krusty.

Harry měl ruce zastrčené v kapsách a tiše si nadával za to, že byl tak hloupý a znovu si zapomněl rukavice.
Skrz ruce mu do těla proudily vlny chladu, Harry je neustále vytahoval z kapes a snažil se je zahřát dechem, ale to zdaleka nestačilo.

Tváře i nos měl rudé, jak ho do nich štípal mráz. Mžoural před sebe skrz padající sníh a modlil se, aby na kluzkém povrchu neupadl. To poslední, co by teď potřeboval, by byly kalhoty nasáklé studenou vodou a bahnem, v něhož se měnil sníh v blízkosti silnic a zastávek.

Poupravil si popruhy od tašky a znovu si dýchl do dlaní.

Ať už mu byla sebevětší zima, nemohl přestat přemýšlet nad celým dnem.

Hlasitě si povzdechl do prázdné ulice- někdy mu připadalo, že ho samotné myšlení dokáže vyčerpat mnohem víc, než cokoli jiného.

V hlavě se mu znovu a znovu honila slova z dnešního rána. Stále na sobě mohl cítit pohledy ostatních, které ho provrtávaly skrz na skrz.

Je prostě úplně jiný, než my- jsi si jistý, že se s ním chceš začít bavit?

Ale Harry to takhle vůbec neviděl. Navíc, už se s Louisem bavil.
Ano, on je jiný, úplně jiný než všichni, které Harry zná. Nedokázal ho přirovnat k žádnému typu osobnosti, nedokázal si vybavit nikoho, kdo by byl jako on.

Ať už byl ale zač cokoli, Harry stál o jeho přítomnost více, než si dokázal připustit. Přemýšlel nad jeho smíchem a nad tím, že se Louis příliš málo usmívá. Úsměv mu moc slušel.

Harry si stáhl kulicha více do čela, aby zabránil sněhu dosáhnout na jeho oči, a zabočil do postranní ulice, kde stál mezi několika rodinnými domky i ten jeho.

Všechny střechy byly zasypané sněhovou přikrývkou, z oken svítilo teplé, žluté světlo a Harry přidal do kroku jen při myšlence na domov.

Došel několik posledních metrů a odemkl branku od zahrady. Neslyšně sešlapával měkký čerstvý sníh.
Došel až k vchodovým dveřím, oklepal si sníh z bot, co to jen šlo, a třesoucíma se rukama si odemkl. Sundal si oblečení promáčené tajícím sněhem a vstoupil do vyhřátého obýváku propojeného s prostornou kuchyní.

V domě se svítilo- Gemma byla doma.

„Harry? Jsi to ty?" ozval se jako na zavolanou křik z horního patra.

„Jsem to já!" zavolal na zpět Harry. Přešel k ledničce a začal prohledávat její obsah, když se za ním ozvaly kroky na schodech.

„Hej," oslovila ho Gemma, „už jsi jedl? Dělala jsem si těstoviny, zbytek je na sporáku, jestli chceš."

„Ještě ne, díky," usmál se Harry.

Přichystal si jídlo a sedl si ke stolu, pozorujíc sestru, která si sedla naproti němu. V rukou si nesla svůj notebook, ze kterého nespouštěla zrak.

V místnosti bylo chvíli ticho, jen za okny bylo slyšet tiché šumění větru.

„V kolik přijdou rodiče?" zeptal se mezi sousty Harry.

„Nepřijdou," obrátila se na něj Gemma, „oba mají noční, takže je dům zase náš. Pustíme si nějaký film?"

„Uhm," přemýšlel Harry, „nejspíš ne, jsem unavený a promrzlý na kost."

„Ale no tak," zasténala otráveně Gemma, „a já se těšila na filmový večer."

Harry dojedl a chvíli se ještě bavil se sestrou, než odešel do patra se vysprchovat a konečně ulehnout do vyhřáté postele.
Do školy naštěstí výjimečně nic nebylo, takže se nemusel ani o nic starat.

Zachumlal se do peřin a zavřel oči, ale už během první minuty mu došlo, že dnes rozhodně neusne tak snadno.

Znovu si rozsvítil stolní lampičku a uvelebil se v posteli tak, aby byl napůl v sedě, napůl v leže. Do uší si strčil sluchátka a snažil se utřídit si myšlenky, které mu zběsile poletovaly hlavou.

Nečekal, že Louise jeho přátelé hned přijmou, ale ani nečekal, že budou tak moc proti té myšlence. Vlastně ani netušil, jestli chce Louise "míchat" se svými současnými přáteli.
Teď už si mohl být jistý tím, že stejně jako oni nechtějí být s ním, ani Louis nechce být s nimi.
To se ale může přece změnit, utěšoval se Harry.

Navíc, Louise taky znal teprve krátkou chvíli, nemohl s jistotou tvrdit, že pozná, co je mu příjemné a co ne.
Připadalo mu opravdu zvláštní, že si někoho dokázal tak oblíbit za tak krátký čas, ale Louis byl pro něj prostě výjimečný.
Přemýšlel jinak než ostatní.
Harry s ním chtěl trávit více času a porozumět tomu něčemu, co se skrývalo za každým jeho pohybem i slovem.

Někdy, když se na něj při hodině Harry zadíval, Louis upřeně koukal směrem k tabuli, ale jako kdyby koukal spíš skrz ni než na ni. Oči byly nehybné na místě a ani nemrkl, jako kdyby si v hlavě přehrával cosi, co nikdo jiný nevidí.

Jednou se opíral rukou pod bradou, ale po chvíli mu hlava poklesla způsobem, jako kdyby na něj dopadlo něco těžkého. Jako kdyby byl vyčerpaný. A Harry netušil, co všechny ty pohyby znamenají, co je to, co se mu přehrává při zamyšlení v hlavě a jaký je důvod toho, že se nikdy nesnažil s nikým bavit.

Louis nevypadal šťastně, ale dalo se jen těžko říct, jestli to bylo tím, že neměl ve škole přátelé.

Harry doufal, že je příčina jeho chování právě toto, protože to bylo něco, co by mohl vyřešit- ale vypadalo to na mnohem víc, než se dalo na první pohled spatřit. Louise něco trápilo a Harry neměl nejmenší tušení, o co se jedná.

Toho večera Harry zůstal vzhůru dlouho do noci. Myslel na to, co se Louisovi míjí hlavou, kdykoli mu na tváři ztuhne úsměv, až dokud se nevypaří úplně do ztracena a nezůstane po něm jen tenká linka rtů. Myslel na oči plné slz.

Louis ho trápil a zároveň pro něj byl něčím neskutečně zajímaví. Už dlouho se necítil tak zmateně.

Blížila se druhá hodina ráno, když na Harryho konečně padla únava. Sundal si sluchátka a otočil se, aby zkontroloval, jestli stále sněží.

Nesněžilo.

Sníh se tiše leskl ve světle vzdálených lamp, celá krajina jako kdyby spala. Poslední, co Harry viděl za zavřenými víčky, těsně před tím, než tvrdě usnul, byly utrápené modré oči a rty, které šeptaly slova.

- - -

Tohle je další z těch kapitol, které nazývám 'okecávací' :D. Jo, teď se toho sice příliš neděje, ale musíte tomu dát čas.
Naopak- v poslední době jsem docela dost předepisovala kapitoly a napadlo mě přidat pár nových scén a zápletek, které mě na začátku vůbec nenapadly. První chvíli mi to připadalo jako skvělý nápad, ale teď to na mě působí trochu přeplácaně a možná.. možná i částmi docela těžké na pochopení? :D
Vážně nevím, co s tím. Doufám, že tenhle příběh přežije všechny ty změny, protože se mi to trochu začíná vymykat z rukou. Pořád ty budoucí kapitoly přepisuji, jakože- doopravdy pořád :D

Jinak, pokud jste si stejně jako já všimli, tohle je desátá kapitola omo. Tak nějak nemůžu uvěřit, že jsem dopsala desátou kapitolu. Abych byla upřímná, ze začátku to pro mě bylo spíše takové "hm, tak to zkusím, co můžu ztratit? Když tak prostě zruším publikování".
No a teď už jsem u desítky :D. Naprosto jsem nepočítala s tím, že mi to vydrží.

Pro vás to nejspíš není tak zvláštní, ale já se pořád nemůžu přestat divit sama sobě :,D

Užívejte víkend a děkuju ta všechno (: