On My Own - Larry

Three

„Omlouvám se, zapomněl jsem si věci na převlečení," řekl jsem automaticky.

„V pořádku," kývl na mě učitel, několikrát škrábnul propiskou do třídnice a poslal mě na lavičku.

Tělocvik byl zkrátka můj oblíbený předmět- nebylo to tím, že bych byl snad bláznivě nadšený sportovec, ale spíš naším úžasným učitelem.

Byl to přesně ten typ tělocvikáře, kterého jsem si vždy přál- pokud zakopnete, dělá, že nic neviděl, pokud ten míč netrefíte do brány i přestože stojíte metr od ní, dělá, že nic neviděl. A to nejlepší na závěr, nic neřeší. Takže je jedině v pořádku, když si omylem zapomenu úbor každý tělocvik, učitel nad tím mávne ruku a pošle mě si sednout.
Z tělocviku se tedy stávají dvě hodiny volného času, což vítám s otevřenou náručí. 

Seděl jsem na lavičce a skicoval kompozici z pohozených lahví a hodinek, které ostatní spolužáci nastrkali do rohu místnosti. Nemohl jsem být šťastnější- nikdo si mě nevšímal, v ruce jsem držel tužku a uši mi blokovala sluchátka, která nedovolila, aby jakýkoli zvuk odváděl mou pozornost.

Sem tam jsem zvedl hlavu, abych se potěšil pohledem na stádo zpocených kluků, mezi kterými jsem nemusel být. Ano, moje radost ohledně necvičení byla tak obrovská, až jsem se za to v duchu i trochu styděl.
Můj pohled zabloudil k Harrymu, který vypadal ze sportu stejně nadšený jako já z nicnedělání. Delší vlasy měl svázané v drdolu, který se rozpadal, ale stále držel. Na sobě měl dres a za zády houf svých přátel, kteří se zoufale snažili dostat pro míč, který Harry úspěšně bránil pro své družstvo.

Sklopil jsem hlavu a snažil se znovu soustředit na hudbu a kresbu, ale s blížícím se závěrem hry se zvyšovala intenzita otravného protáhlého pískání bot o podlahu tělocvičny.
Dostával jsem se zrovna k odrbanému stínování hrany hodinek, když jsem si všiml inicálů H.S., které byly vryté do kovu. Pousmál jsem se a ugumoval tužku, abych mohl na stranu přidat tytéž iniciály, které jsem před tím přehlédl.

V hlavě mi dunělo bicí a kytara, když mě v té samé sekundě do ruky plnou silou uhodil tvrdý basketbalový míč. Skic i s tužkou mi vyletěly z rukou, zatímco já sám jsem spadl z lavičky na podlahu tělocvičny. 

Rychle jsem se vyhrabal alespoň na čtyři a zdravou rukou si strhl sluchátka. Jediný pohled na mobil, který spadl společně se mnou, mě utvrdil v tom, že příští roky budu koukat na prasklý displej. 

„Shit," zanadával jsem a pokusil se zvednout, když tu mi na rameni přistála čísi ruka. Celé obsazenstvo tělocvičny se mezitím přihnalo ke mně, stejně jako učitel, který si pro jednou sundal svou neutrální masku.

„Jsi v pohodě?" zeptal se zděšeně mně už dobře známý hlas. Zvedl jsem hlavu a pokusil se vytvořit úsměv pro kudrnatou hlavu.
„Nikdy mi nebylo líp," zašklebil jsem se na něj. Zvedl jsem se a stále si proklepával ruku, která byla zasažená.

„Jsi v pořádku, Leone?" zopakoval učitel o pět vteřin později tutéž otázku. V obličeji měl vepsaný pravý zájem. Zmateně jsem pozvedl obočí nad pojmenováním.
„Vlastně se jmenuju-"

„Vezměte někdo Leona na ošetřovnu, jenom pro případ, aby to nakonec nebylo na účet školy," skočil mi do řeči.

Koutkem oka jsem si všiml Nialla, který se vesele šklebil mé přezdívce a šeptal při tom něco Zaynovi. 

„Já ho tam vezmu, byla to moje chyba," přihlásil se okamžitě Harry. Tázavě jsem pozvedl obočí.
Kudrnáč se podrbal na hlavě a pokusil se o nevinný úsměv. „Ten míč jsem vlastně hodil já," přiznal nakonec, „ale tohle rozhodně nebyl cíl."

Vzpamatoval jsem se a otočil se do rohu tělocvičny. Doběhl jsem do kouta a zpod spadaných lahví jsem vyprostil svůj skic, který byl ale k mému zděšení celý nasáklý vodou.

„Nějaký kretén si tu neumí pořádně zavřít lahev," zamumlal jsem směrem ke spolužákům. Několikrát jsem zaklepal skicem, ale voda odkapávat nepřestala.  

Povzdechl jsem si a se svěšenou hlavou jsem se vrátil za Harrym. Do kapsy jsem si ještě rychle strčil rozbitý telefon a vydal jsem se s ním na chodbu. Pohledem jsem nepřestával skenovat bílé stránky, které se začínaly krabatit a v rozích drolit. Všechny kresby se teď slepily k sobě, tužka se na zvlhlém materiálu začala zvláštně rozpíjet a tmavnout.
 
Když jsme vycházeli do schodů, Harry si ztrápeně odkašlal, aby upoutal mou pozornost.
„Za ten skic se vážně omlouvám," řekl mi lítostivě, „Nechtěl jsem, aby se stalo něco takového, opravdu mě to mrzí."

„Jsou to jen papíry," pokrčil jsem rameny, „Na tom nezáleží," zamumlal jsem, i přestože jsem to ve skutečnosti cítil přesně na opak. Moje kresby byly všechno, co jsem měl. To jediné, co mi alespoň trochu jde, je teď proměněné v louži něčeho nepoužitelného, jistě že mi není do smíchu. 

„Louisi," povzdechl si Harry, „Nezapírej, vidím, jak na tom notesu visíš. Záleží ti na tom, ale já opravdu nevím, jak se ti za to omluvit, protože penězi ti ten čas strávený u toho prostě nevrátím," mumlal provinile.

„Fajn, máš pravdu," otočil jsem se na něj nakonec se zamračením, „bylo to hodně času a byl pro mě důležitý, všechen do poslední minuty. A teď je z něho tohle," zvedl jsem kapající břečku papírů. „Nemůžeš pro mě udělat vůbec nic, Harolde."

„Opravdu mě to mrzí," bránil se ublíženě Harry, „Možná bych třeba mohl-"

„Prostě už sklapni," zasyčel jsem na něj nepříjemně, „Nech mě už sakra na pokoji!"
Už v sekundě, kdy jsem slova pronášel nahlas, jsem jich litoval. Nechtěl jsem na něj být zlý, ale nejspíš teď sám dobře chápe, že se s ním prostě nehodlám kamarádíčkovat. Ne v tuhle chvíli.

Pokusil jsem se v mysli vyhrabat omluvu, ale mokrý papír mi připomínal, že na místě jsou teď jeho omluvy, ne ty moje.

Na ošetřovnu jsme se dostali během chvilky. Naštěstí jsem měl pravdu. Ruka mě sice pekelně bolela a je dost možné, že se vytvoří modřina, jinak jsem ale naprosto v pořádku. 

„Promiň," špitl ke mně ještě Harry, když se už ke konci hodiny odebereme do šaten.
Jeho partička přátel pro jednou mlčela, když mě uviděla, jen Liam poplácal Harryho beze slov po zádech.
Ten den to bylo také naposled, kdy jsem si vzal na tělocvik skic a sluchátka. 

- - -

Tak to první, co chci udělat, je nejspíš omluva, pokud se někomu z vás objevila znova aktualizace první a druhé části. 

Abych to vysvětlila, možná si někteří všimli, že jsem do příběhu přidávala konkrétní datum a den, což se teď ukázalo jako děsně otravná a problematická věc. Hlavním problémem asi bylo, že mi kvůli tomu vyšly vánoční prázdniny do ledna, což je už samo o sobě dost hloupý :,D. 

Zkrátka s tím byly problémy v dalších částech (vždy si nechávám alespoň dvě předepsané napřed) a tak jsem musela datumy odstranit. Snad mě chápete :)

Teď už k části - pardon za tu další přezdívku, nějak se mi to tam hodilo :,D, takže doufám, že to nepůsobí až moc trapně. Co si myslíte o krátké hádce? Reagovali byste jinak?

Užívejte prázdniny :), myslím, že to ubíhá příliš rychle