On My Own - Larry

Twenty One

Louis seděl na prostorném balkóně vily, ke které vedly nenápadné dveře na začátku chodby.

Všechno pokrývala hluboká tma, ručičky ukazovaly tři nebo dvě hodiny ráno, Louis už nevěděl.

Překrytý tlustou peřinou z vlastní postele, s kapucí přes hlavu a čajem v rukou, byl uvelebený v košíkovém křesle, které si přitáhl z chodby.
Jeho oči už si zvykly na tmu, a i když se stále trochu klepal zimou, nehodlal se vrátit dovnitř.

Pevně zavřel oči a snažil se uklidnit, zahnat slzy.
„Kurva," zašeptal do ticha, „sakra."

Potřeboval si nějak ulevit. Tohle vůbec nedomyslel.

Hlava se mu najednou zdála neuvěřitelně těžká ze všech těch myšlenek. Svěsil ji mezi ramena a znovu zavřel oči.

Když sem jel, úplně zapomněl na své problémy ohledně nočních můr a na to, jak moc velký povyk ohledně toho může způsobit, aniž by si to uvědomil.

Vzpomněl si na Lottie a na její zoufalý výraz, když odmítl její pomoc. Věděl, že o něj má jen strach, jenže to měl on taky. Neuvěřitelný, obrovský strach a dobře věděl, že kdyby o tom měl s někým mluvit, ukázalo by se, jak moc v hajzlu z toho vlastně je. Něco takového prostě nemohl dovolit, už teď kvůli němu měli ostatní dost problémů.

Louis si povzdechl a usrkl svého čaje. Natočil se tělem ke dveřím od balkónu a po několikáté zkontroloval, jestli je doopravdy zavřel. Nechtěl zbytečně vpustit do vytopených prostorů mráz.

Hlavou mu problesklo, jestli by se nemohl vrátit zpátky do postele, ale už ve chvíli, kdy na to pomyslel, věděl, že to neudělá.

Na své noční můry si vzpomněl až v momentě, kdy Harry zhasnul lampičku a pokoj zalilo černo.
V tu chvíli ztuhl, hlavou mu probleskl varovný signál. Snažil se zavřít oči, nemyslet na to a prostě usnout, jenže strach je kolikrát o tolik silnější než naděje.

Nedokázal to.

Viděl přímo před očima všechny katastrofické scénáře- Harryho, který by vyděšeně třásl jeho tělem, prosící, aby se vzbudil, když by křičel ze spánku. Viděl ostatní, kteří by se nahrnuli do pokoje s tisíci nezodpovězenými otázkami pálícími na jazyku.

Ne, nemohl.

Bál se zavřít oči, protože by ho mohla přemoct únava a to si nemohl dovolit.

Silně se štípal do hřbetu ruky- malé vlny bolesti a pulsování v dlani ho udrželo vzhůru do doby, než si byl jistý, že Harry pravidelně oddechuje.
V tu chvíli se na posteli posadil a jak nejtišeji to jen šlo se zabalil do deky, odcházeje z pokoje.

Opatrně za sebou zaklapl dveře a rozhlídl se po chodbě.

Zamrazilo ho při představě, že by mohl narazit třeba na Nialla, bloumajícího nocí cestou na záchod, dokud si nevzpomněl na to, že má každý pokoj svou koupelnu.

Úlevně si oddechl a přemýšlel nad tím, jestli by se nemohl odebrat dolů na gauč, jenže pouze myšlenka na všechna ta topení v domě mu převracela žaludek. Potřeboval ledový vzduch, který by ho probral a udržel vzhůru po celý zbytek noci.

Harry před tím o balkónu nemluvil a Louis se nechtěl ptát, ale už když si večer po příjezdu prohlížel dům, zaujal ho.

Poděkoval své vlastní hlavě za ten nápad a chvíli šmátral chodbou, než dveře našel.

Před tím, než se uvelebil v křesle, si ještě skočil dolů k rychlovarné konvici, udělat si čaj. Věděl, že by tam dlouho nevydržel bez nějakého teplého nápoje.