On My Own - Larry

Twenty Four

Uběhl první večer, který Louis strávil ve vlastním pokoji. Nemohl říct, že by se vypal dobře, ale několik hodin určitě spal a to pro něj bylo neskutečně důležité.

Harry s ním celý zbytek dne příliš nemluvil, a ani ráno dalšího dne nepřineslo velké změny.
Bylo mezi nimi něco, čemu ani jeden z nich nechtěl čelit. Jednodušší bylo se navzájem nebavit a tak se po sobě jen občas letmo usmáli.

Jako program na další den navrhl Liam návštěvu nedalekého městečka, kde už to většina z nich dobře znala. Všichni souhlasili, a tak se zaplnila obě auta, každý se teple oblékl a mohlo se vyrazit.

Cesta netrvala dlouho, a když do městečka dorazili, -malého uskupení radnice, kostelu, domů a několika obchodů-, rozhodli se všichni pro rozchod podle toho, kdo se kam chtěl podívat.

Niall, Megan a Zayn se rozhodli jít do místní drobné kavárny, kde se později měli sejít s ostatními.

Kavárna byla úžasná v tom, že byla už od pohledu velice přátelská, pečlivě ozdobená vánočními světélky s interiérem plným vysokých květin a dekorací. Navíc ji spoluvlastnil skvělý dlouholetý přítel Niallových rodičů, Zach, který s nimi tradiče trávil nějaký ten čas, kdykoli se zastavili na Vánoce.

S nadšením se všichni tři téměř rozběhli do kavárny, mezitím co se opačným směrem vydal Louis s Noe, kteří se oba chtěli podívat na náměstí a do knihovny.

Poslední dvojici tvořil Liam s Harrym, kteří se chtěli i přes zimu projít drobnými uličkami a příležitostně nakouknout do nějakých obchodů.

Liam původně protestoval, protože měl strach o Noe s Louisem. Městečko sice nebylo velké, ale ani jeden z nich v něm nikdy před tím nebyl, na rozdíl od všech ostatních.

Po tom, co mu Harry věnoval úpěnlivě prosící pohled, ale nakonec povolil. Harry uvnitř věděl, že potřebuje ještě chvíli stranou od Louise, aby se vše mohlo uklidnit, a byl Liamovi skutečně vděčný za to, že to svým způsobem respektuje a neřeší.

Nikdo nevěděl, co přesně se mezi těma dvěma zase stalo, ale taky nechtěli zbytečně zadělávat na hádku, a tak se ani neptali.

Sám Harry zůstával dál zmatený. Nemohl ani říct, že by byl naštvaný, jen ho celá záležitost mrzela, což platilo dvakrát tolik pro Louise, který musel žít s tím, co sám způsobil.

Chtěl říct něco, čím by Harrymu celou situaci vynahradil, jenže někdy slova prostě nestačí. Někdy je lepší mlčet.

Louis sice nevěděl, jestli je tohle ten případ, ale ani nad tím už nechtěl příliš přemýšlet. Svědomí ho sžíralo za živa.

Společně s Noe si to ráno prohlédli až neskutečnou idylku, kterou vytvořili místní ve středu města. Náměstí bylo ověšené překrásnou výzdobou, drobnými stánky s usměvavou obsluhou a s mohutným stromečkem, který tvořil středobod místa. Společně si slíbili, že se někdy musí ve městě zastavit v noci a projít se tudy se všemi- mohli jen domýšlet, jak kouzelně může náměstí vypadat, když za tmy září do dáli, obarvujíc sníh na červenou, zelenou a měkkou žlutou barvu.

Louis si procházku upřímně užíval. Noe se mu čím dál víc zamlouvala- z tiché usměvavé holčiny se vyklubala velmi pozorná a vtipná osoba se smíchem tak nakažlivým, že se neubránili úsměvu ani lidé procházející na ulici, když ji slyšeli.
Neustále něco vyprávěla nebo vytvářela všemožné teorie o čemkoli, co ji zrovna napadlo. Hodně se Louise vyptávala, ale co překvapilo i jeho samotného bylo to, že mu to ve skutečnosti pro tentokrát ani nevadilo. Neptala se na konkrétní věci nebo Louisovu minulost, zajímala se o jeho plány a sny, o věci, které by chtěl dělat nebo práci, ke které směřuje.