On My Own - Larry

Five

Uběhlo to jako voda a byl tady další čtvrtek, což pro Harryho i Louise znamenalo stejné - další hodina kresby se slečnou Courtney.

Než se všichni studenti třetího ročníku prokousali přes hromadu nepříjemných předmětů, už pomalu začínala padat tma a blížila se čtvrtá hodina večer.
Louis stál u své skříňky a narovnával zpátky učebnici z biologie, když mu na rameno poklepala čísi ruka.

Už se ani nesnažil tvářit překvapeně, když se za ním objevil kudrnáč s nervózním úsměvem.

„Hele, ještě než mě pošleš do hajzlu, nech mě chvíli mluvit," zarazil Louise, který už se nadechoval k nějaké nepříjemné poznámce.

„Vím, že mě teď nemáš zrovna v lásce, ale slibuju, že ti to brzo vynahradím," usmíval se Harry a v hlavě si znovu probíral svůj sobotní plán, kdy půjde Louisovi splašit ten nejlepší skic, který se dá vůbec sehnat.

„Možná bys mě teď raději ignoroval a já tě naprosto chápu, ale vzhledem k tomu, že teď nejspíš půjdeme oba na stejné místo," podrbal se ve vlasech. Nahlas ta slova nezněla vůbec tak dobře, jako když si to představoval.
„Prostě by bylo trochu trapné jít stejnou cestou a mít mezi sebou takové to nepříjemné ticho," zčervenal, „chápeš, protože, pokud jdeš dneska taky na kroužek, bylo by to docela.." hledal správná slova, „pane bože, tohle je trapný, zapomeň na to," vychrlil a chystal se co nejnenápadněji utéct, když ho Louis se smíchem zarazil.

„Já to chápu a nejspíš máš pravdu," uklidnil ho s malým nervózním úsměvem, „to ale neznamená, že se s tebou teď budu po cestě bavit a dělat, jako že jsme kámoši, protože nejsme."

„To nevadí," ujistil ho rychle Harry, „můžeme přece poslouchat hudbu," nabídl.

„To určitě můžeme, ale doufám, že máš vlastní sluchátka, protože už se nehodlám znovu dělit," prohlásil přísně.

Harry zrudl ještě víc, když se nervózně zasmál. „Vlastně jsem si myslel, že bych možná-"

Louis protočil oči. „Je mi to jasný. Ale je to naposled. Musíš si koupit vlastní, Kriste."

„Hey, já mám svoje, jen mi je pořád krade sestra," obhajoval se Harry. On i Louis si na sebe navlékly bundy a čepice, kudrnáč svou nejmilejší šálu, než se vydali společně ven do té tmy a zimy.

- - -

„Dobrá tedy, pokud jsme tady všichni," naposledy přejela třídu pohledem, "můžeme začít," spráskla ruce.

Harry si poprvé zabral místo po boku Louise, i když to musel nejdřív probrat se svým vnitřním já. Chtěl být Louisovi blíž, aby se mohli v průběhu hodin bavit, ale na druhou stranu měl hrůzu z toho, jak moc by se před ním mohl ztrapnit svými dovednostmi v oblasti kresby.

Ano, všechno okolo umění ho neskutečně bavilo, ale to už bohužel nešlo ruku v ruce s tím, že by mu to také šlo. Na kurzy kresby a malby se přihlásil ze stejného důvodu jako všichni ostatní- chtěl se zlepšit. Jenže oproti ostatním si připadal jako malíř levelu školka, zatímco ostatní přišli jako dobří umělci, kteří se chtěli stát ještě lepšími.

„Dnes si procvičíme vaše dovednosti na správném zachycení stínu." Jeho myšlenky přerušil hlas slečny Courtney.

„Existuje na to jednoduché cvičení, které můžete klidně dělat samy doma. Hned vám vysvětlím, v čem spočívá, ale nejdříve si všichni vezměte obyčejnou A4, jednu čtvrtku a samozřejmě tužku. Gumu nechám na vás- víte, že bych byla raději, kdybyste se pokusili při kresbě vůbec negumovat, ale rozumím tomu, že někteří s gumou prostě pracují raději."

Louis už se zvedal pro své věci, ale Harry ho předběhl, když vzal ze skříně věci pro sebe i pro něj. Tiše mu poděkoval.

„Takže, pokud všichni máte věci, pustíme se do toho."
Slečna Courtney přešla doprostřed ateliéru, utáhla si ohon světlých vlasů a obdařila všechny povzbudivým úsměvem.
„Všechno je to vlastně neuvěřitelně jednoduché. To jediné, co musíte udělat, je zmuchlat papír do kuličky," začala vysvětlovat, "- a nepřehnat to," obrátila se k jedné z dívek, která mačkala papír s brutální jiskrou v oku nejsilněji, jak to jen šlo.
„Kuličku položte před sebe na stůl a nejdříve si ji pořádně prohlédněte. Uvědomte si, kde je stín nejhlubší a tedy i nejtmavší, na rozdíl od míst, která necháte skoro bez poskvrnky. Pokud máte někdo jakýkoli dotaz, nebojte se zeptat," usmála se, „už vás nebudu dál zdržovat, pusťte se do toho."

Harry polkl a snažil se uklidnit své ruce, když mačkal papír. Ateliérem se rozléhalo šustění papíru a tiché rozhovory mezi ostatními členy.

Položil papír před sebe a podle pokynů se snažil si na čtvrtku před sebe lehce vyznačit tvar a místa, která budou tmavší. Po očku při tom sledoval Louise, jestli ho náhodou nesleduje. Nikdy před tím ho ještě neviděl tvářit se tak soustředěně. V uších měl svá sluchátka a lehkými tahy tužky si opatrně rozvrhoval velikost a tvar své kuličky papíru.

Harry se naneštěstí do sledování natolik vžil, že mu chvíli trvalo, než mu došlo, že už Louis nekouká na papír, ale na něj.

„Děje se něco?" zeptal se ho tiše Louis. Harry se pohotově snažil vymyslet výmluvu, když ho předběhnul Louis.

„Ou, promiň, chtěl jsi to sluchátko, co?" omluvně se pousmál a podal mu to, které si sundal, aby Harryho slyšel.

„Ehm, přesně. Díky moc, snad ti to nevadí," poděkoval.
Nasadil si sluchátko a snažil se pravidelně dýchat z toho, nakolik byl nervózní. Záleželo mu na Louisově názoru víc, než by mu bylo příjemné.

„Hele, o co jde?" povzdechl si, najednou Louis. Strhnul si sluchátko a zatáhl i za to druhé, berouc ho Harrymu.

Harry se až zastyděl za to, jak se chová, ale nemohl si pomoct. Nikdy dřív ho nikdo neviděl kreslit, a pokud ano, byl to někdo cizí z kurzu nebo slečna Courtney. Prostě lidi, o jejichž názor se tolik nestaral. Chtěl věřit, že v tom není tak špatný, ale vedle Louise si pro jednou připadal ještě hůř. Byl o tolik lepší. Tenhle pocit neznal a nelíbil se mu.

Louis si všimnul, jak Harry těkal očima mezi papírem a tužkou, mezi ním a jeho výkresem.

„No tak, Harry," usmál se povzbudivě Louis, „Vím přesně, na co myslíš. Taky jsem se takhle dřív cítil."

„Tomu nevěřím," zavrtěl Harry hlavou, "neznám nikoho, kdo by kreslil líp než ty."

„Myslíš, že jsem takhle začínal? To je pitomost. Abys v něčem mohl být vážně dobrý, musíš v tom být napřed fakt strašný," usmál se na něj.

Harry se také usmál. „Já vím."

„Jestli chceš, můžu si přesednout, nebo tak něco," nabídl Louis, „třeba by ses pak cítil líp."

„Ne- ne," zarazil ho rychle Harry, „To je v pohodě. Vážně."

„Dobře." Louis se usmál a znovu nabídl Harrymu sluchátko, který si i ochotně přebral. Postupně se oba uvolnili, ušima jim protékaly hlasy Oasis, Reye Charlese i Harryho oblíbených Foster the people.

Možná, že Harry nebyl ten nejlepší umělec pod sluncem, ale po Louisově boku se nakonec cítil dost dobře na to, aby na něco takového spolehlivě zapomněl.

- - -
Přeju hezký večer!

Ale k části- myslím, že se toho v ní opravdu moc neděje na to, že je v podstatě delší, než předešlé, takže se omlouvám, pokud jsem tím někoho zklamala. Vím, že kresba a věci okolo toho není téma pro každého a chápu, že to může někoho nudit.

Pokud jde o zmíněné Foster the people, z jednoho rozhovoru vím, že je má Harry doopravdy rád, nebo že ho minimálně inspirovali, což mi připadá fakt skvělý, protože mají vážně dobrou tvorbu :). Nahoře je přidaná písnička od nich. Určitě ji doporučuji. Prostě - jejich hudba je čerstvá a má chuť, je chytlavá a člověk se při ní hned cítí o něco šťastněji - musíte jen najít tu správnou písničku od nich, která vám sedne. :).

Budu teď dva dny pryč, ale až se vrátím, mám v plánu přidat další kapitolu, protože mám teď docela dost předepsáno. Držte mi palce, ať to všechno přežiju. Štěstí budu potřebovat :,D. No jo. Už to nebudu víc okecávat.

Hezký večer všem a přeji hodně štěstí a trpělivosti se školou :D