On My Own - Larry

Sixteen

Louis ležel rozvalený na posteli, sluchátka měl v uších a tiše si zpíval společně s hlasem hlavního zpěváka. Měl hlavu prázdnou a plnou k prasknutí zároveň.

Když přišel po té divné procházce s Harrym domů, byla už skoro půlnoc. I tak nedokázal jít spát.

Hodiny ukazovaly pět minut po druhé hodině ranní, ale další den byla sobota, a i kdyby se Louis snažil, nejspíš by se mu stejně nepodařilo usnout.

Po tom divném večeru ho ani na chvíli nenapadlo, že by mohl nad Harryho nabídkou doopravdy uvažovat, ale teď ležel v posteli a přistihl se, jak přemýšlí o tom, jak by to vypadalo, kdyby jel.

S Harrym mu bylo podivně dobře, za ten čas si ho k sobě pustil mnohem víc, než by si byl schopný přiznat.

Představa toho, že by společně strávili Vánoce, ho příjemně hřála na hrudi. Viděl před sebou všechno to cukroví, stromečky a sníh, krb s plápolajícím ohněm (Louis netušil, jestli je součástí Niallovi chaty i krb, ale do jeho představ skvěle zapadal).

Ať se ale snažil sebevíc, kdykoli se do svých idylek pokusil přimíchat i Harryho přátelé, vždycky to dopadlo katastrofálně.

Viděl trapné ticho, které s ním přicházelo do každé místnosti, umlkající rozhovory a oči, které ho zlostně propalují, kdykoli se usměje nebo se pokusí přidat do rozhovoru. Pravděpodobně by ani nedokázal strávit příliš času s ostatními, někam by se zašil a prožil Vánoce i své narozeniny úplně sám.

Odstrčil se lokty od postele a posadil se do tureckého sedu. Za oknem nehlučně sem tam projelo auto, a tak Louis mohl pozorovat protáhlé stíny, které se promítaly na zdi pokoje.

Vlastně si ani nebyl jistý, jestli Harry ví, že bude mít brzo narozeniny.

Překvapeně si uvědomil, že by byl radši, kdyby se o tom ani nedozvěděl.

Pokud by jel, bylo by tak všechno alespoň o trochu jednodušší. Žádné trapné přání od lidí, kteří ho ani nemají rádi, žádné dárky, které by ho přiváděly do rozpaků tak, jako to bývá na Vánoce doma.

Vlastně by byl i šťastný, kdyby si jednou mohl prožít úplně obyčejné Vánoce, kdy bude oslavovat s ostatními, cpát se různým jídlem a nemyslet na své vlastní narození.

„Sakra, já jsem takový pitomec," zašeptal si sám pro sebe.

Jak můžu sám sebe takhle trápit? Napadlo ho. Vždyť ho ostatní nesnáší.

Niall se Zaynem určitě nejvíc, Liam s Megan byli spíš jen otrávení. Jak by mohl prožít "normální" Vánoce s někým, kdo ho ani nemá rád?
Jeho rodina možná nebyla dokonalá, ale milovala ho nehledě na všechno ostatní.

S hlasitým povzdechem padl zpátky do postele. Vůbec netušil, jak se rozhodnout. Harry ho sice uklidňoval, že má přece dost času na to si všechno pořádně rozmyslet, ale on tušil, že týden znovu uběhne rychle a on bude stejně nepřipravený na to mu odpovědět, jako byl tehdy na tom náměstí. Jako je teď.

Hrábl rukou vedle sebe. Snažil se nahmatat budík na nočním stolku, ale místo toho, aby ho uchopil, ho mávnutím ruky poslal prudkou ránou rovnou na podlahu.

„Sakra," zaklel. Strnul a tiše naslouchal, jestli se někde neozvou nějaké kroky nebo šustění peřiny. Zdi tu byly jako papír, mohl se jen modlit, aby tímhle nikoho neprobudil.

Po několika minutách, kdy dům zůstával nadále tichý, si úlevně povzdechl. Přehodil nohy přes okraj postele a svezl se na zem k místu, kde ležel rozbitý budík. Nahmatal kryt a baterku, obojí zapasoval nazpět a zkontroloval, jestli hodinky zase tikají.