On My Own - Larry

Seven

Rychle se skrčil, aby dotyčnému pomohl se zvednout, když znovu překvapeně vypískl.
„Louisi?"
„Harry?" zeptal se zmateně Louis. Svraštil obočí a nechápavě si ho prohlížel, jako kdyby si nebyl jistý, jestli je to doopravdy on.
Harry překvapeně zalapal po dechu, když v Louisově ruce uviděl na chlup stejný skic, jaký pro něj vybral on sám.
Tohle bude ještě sranda, pomyslel si hořce. 

„Co tady děláš?" zeptal se nechápavě Harry.
„Nakupuju," pokrčil Louis rameny. Poukázal na svůj skic a chtěl podat Harrymu ten jeho, který před tím upustil na zem, když si všiml, že je to ten stejný, jako má on sám.

„Ehm, kupuješ si nový skicák?" zeptal se nervózně Louis. Společně s Harrym se konečně postavil na nohy, oprašujíc si z kalhot neviditelná smítka. 

„Jo- teda, vlastně ne, teda," zakoktal se Harry. Usoudil, že nemá cenu lhát, jen by všechno zkomplikoval. „Vlastně jsem ho chtěl koupit pro tebe," vysvětlil Harry.

Louisova reakce přišla okamžitě. Nejdříve koukal s nic neříkajícím výrazem, poté zčervenal a rychle sklopil pohled. „Pro mě? Proč?"

„Chtěl jsem se ti tím omluvit za ten tělocvik, však ty víš.."
Harry v duchu nadával a proklínal se za to, že se nerozhodl jít skic koupit ještě ve školním týdnu. Takhle to vůbec nemělo dopadnout. Louis mu zkazil překvapení pro.. Louise. To je teda něco, pomyslel si kysele.
  
Ve skutečnosti byl Harry docela zklamaný. Tohle se zdálo jako skvělý způsob, jak začít přátelství s Louisem a místo toho se tím před ním jen znovu ztrapnil. Skvělý.
Ať už ale Harry čekal, že se dál stane cokoli, tohle ho rozhodně nenapadlo.

Louis dál zůstával zticha, dokud si však neodkašlal a plaše se na něj neusmál. „To je docela náhoda, že si vybral ten stejný, jako jsem si vybral já," prohodil pobaveně.

„Jo, to teda," usmál se Harry.

„Vážně bys koupil kvůli mně něco tak drahého? Nebyla to jen tvoje chyba. To, co se stalo."

„Jasně, že jo. To přátelé dělají," usmál se znovu Harry. Úsměv mu ztuhl na rtech, když Louis uhnul pohledem k zemi, kousaje si ret.
„Promiň, nemusíme být přátelé, pokud nechceš. Nechtěl jsem to na tebe takhle vybalit."
V duchu nadával. Z jeho zkušeností tohle bylo zatím to nejzvláštnější seznamování, jaké kdy zažil. Nikdy se nikoho neptal, jestli se s ním chce bavit nebo ne. Rozhodně ne tak přímím způsobem.
Vždy byl jen cizí člověk, s kterým si prostě po chvíli klábosení sedl a po nějakém čase se už ani nemusel ujišťovat, jestli jsou přátelé, protože to tak nějak prostě vyplynulo ze situace.
S Louisem to tak nebylo. S ním, jako kdyby všechno musel zažít a porozumět tomu úplně znovu, jiným způsobem. Louis byl speciální.

„Omlouvám se," zašeptal Louis. Ruch a hovory ostatních lidí v obchodě jako kdyby se odsunuly někam do pozadí, když se Louisovi v očích zaleskly slzy.

„Ne, ne, neplakej, to já se omlouvám," zpanikařil Harry, „Nechtěl jsem, aby ses kvůli mně cítil smutně, ať už jsem řekl špatně cokoli, Lou."

„Budu rád, když budeme přátelé, Harry," usmál se slabě Louis, „jen jsem se chtěl omluvit, protože," zhluboka se nadechl, „jen chci, abys věděl, že v tomhle vážně nejsem moc dobrý, víš."

„Cože?" nechápal Harry, „V čem nejsi moc dobrý?"

„V přátelení se," zašeptal celý červený Louis.

„V přátelení se?" opakoval s uchechtnutím Harry, „Jsi oficiálně první člověk, který mi něco takového kdy řekl," odmlčel se. Pečlivě si Louise prohlížel. Teď už si byl naprosto jistý. Louis je doopravdy speciální.
„Neznám nikoho, kdo by byl jako ty. Budu se s tebou rád přátelit. Jsi vážně zvláštní, Louisi, fakt hodně- ale na tom není absolutně nic špatného."

Louis zvedl hlavu a stále trochu nervózně se na Harryho usmál. „Díky, Harry. Děkuju."

- - -

„No a uprostřed toho všeho má sestra vtrhla ke mně do pokoje a přísahám, že to, jak se tvářila, do smrti nezapomenu, protože přiznejme si to, musel jsem vypadat jako totální idiot," smál se Harry.

I Louis se smál. Pravě, skutečně a nefalšovaně se smál, což nutilo Harryho se znovu a znovu usmívat. Nebyl si jistý, jestli ho viděl kdy před tím se smát. Nejspíš ne.