On My Own - Larry

Twenty

Louis zvedl hlavu a překvapeně se zadíval na dům před sebou.
Všichni ho už cestou upozorňovali, že je vila ve velmi dobrém stavu, ale takhle si ji rozhodně nepředstavoval.

I přes hlubokou tmu, která panovala v osm večer, kdy konečně dojeli, dál držel hlavu zvednutou a fascinovaně si prohlížel výjev před sebou.

Z kopce na něj shlížel dům se stěnami z kombinovaného bílého dřeva a pálených cihel. Střecha byla zasypaná hustým nánosem sněhu, stejně, jako příjezdová cesta.
Okolo domu se rozprostíral les, v dálce byly vidět střechy dalších vil. Sem očividně lidé jezdili za soukromým.

Louis ohromeně otevřel pusu a dál si vše pečlivě zaznamenával do paměti. Vypadalo to jako domek vystřižený z vánočních pohlednic.

„Je nádherný," vydechl, když zaznamenal, že ho kudrnáč pobaveně pozoruje.

„To teda," souhlasil Harry. Odtrhl pohled od Louise a také si znovu přeměřil dům.

„Jen počkej, až ho uvidíš vevnitř. Pořád je pěkný, ale už takový spíš domácký. A hlavně.. člověk nikdy neví."

Louis zvědavě pozvedl obočí.

„Niall je hrozný prase," vysvětlil rychle Harry, „třeba minulý rok jsme sem přijeli a celý dům příšerně smrděl. U Nialla v pokoji bylo několik talířů s nedojedeným jídlem, hnijící ovoce a krabice mlíka. Museli jsme čekat venku, než se to vyvětralo," smál se Harry.

„Čemu se to tam směješ?" zakřičel na Hazzu z dálky Niall, „určitě mě tam zase pomlouváš," vztekal se.

„To bych si přece nikdy nedovolil," zazubil se na něj Harry.

Zpoza kufru auta vykoukl Zayn.
„Přestaňte si tam válet prdele a raději pomozte s věcmi, ať tu nemrzneme dýl, než je nutný," zakřičel na ně.

„No jo už," zavolal na něj Harry. Otočil se na Louise a šibalsky mrknul. Rukou ho popostrčil směrem ke dveřím a do rukou mu vtiskl klíč od domu.

„Běž otevřít. Jsi tu nováček, máš právo si dům pořádně prohlédnout, než se tam nahrnou všichni ostatní."

„Já nevím, asi bych měl spíš pomoct s věcmi, Zayn to říkal," pokrčil Louis nervózně rameny.

„Zayn to přežije," zazubil se Harry, „no tak, upaluj."

Po chvíli váhání Louis nejistě přikývl a začal se brodit sněhem ke vchodovým dveřím. Sníh mu sahal skoro po kolena.

Opatrně se dotkl své ruky, na dlani ho pořád hřál Harryho dotek. Raději přestal úplně přemýšlet a zasunul klíč do zámku. Několikrát s ním otočil, zámek tiše klapnul a dveře se otevřely.

Vstoupil dovnitř. Zul si boty, ale bundu si nechal. V domě nebyla zapojená elektřina, takže v něm až na omezený vítr byla skoro stejně velká zima jako venku, nemluvě o té tmě.

Louis musel několikrát pořádně zamrkat, než si přivykl tmě v domě.
Když se trochu vzpamatoval, otevřel prosklené dveře, vedoucí z předsíně, a prošel chodbou.
Vstoupil do obrovské místnosti, která byla v podstatě propojením jídelny, kuchyně oddělené ostrůvkem a obývacího pokoje. Harry měl pravdu v tom, že zevnitř už dům zdaleka nevypadal tak elegantně, ale to Louisovi ani v nejmenším nevadilo. Takhle to bylo perfektní.
Vždyť kdo by chtěl místo plné těžkého moderního nábytku, černo bílých dekorací a elektroniky, když může mít místo toho místnost, která je cítit jako domov.

Většina nábytku v místnosti nebyla sladěná. V jednom z rohů se roztahovala obrovská červená pohovka, která byla pokrytá polštáři různých barev a velikostí.
Kromě standardních věcí, jakým byl třeba jídelní stůl, kuchyňská linka, televize a různé skříňky, bylo místo vyzdobené tak, že to na Louise doslova dýchalo hřejivým pocitem.
Na několika místech stály sedací pytle, u stěn byly rozmístěné lampy, o jednu ze skříněk se opírala kytara a elektrické piano překryté igelitem. Také bylo v místnosti neuvěřitelné množství květin.