Game Over [FF StudioMoonTV]

6) Odpuštění nebo nenávist

Pohled Sama
Dlho som nič nepovedal. Premýšlal som.

Opravdu nechá Lucy na pokoji? Nebude ju dalej trápiť? Mal by som mu veriť?

„Jasné, brat moj, keď to neva Lucy, ani ma nie,“ povedal som aj keď som si nebol úplne istý, ale nechcel som je sklamať.

Maty bol rád a Lucy se na ma usmievala. Oplatil som jej úsmev.

Už bolo dlho večer a tak sme rozviazali Matyáše.

Pohled Lucy
Maty si šel lehnout a já zůstala venku se Samem.

Sedli jsme si na zem vedle sebe a koukali na hvězdné nebe. „Nikdy ťa neopustím, Lucy,“ řekl zničehonic.

„Zůstanu s tebou, taky tě nikdy neopustím, ty můj Samíku.“

Nepodvedla bych ho za nic, milovala jsem ho ze srdce. On moje city opětoval.

Pohled Sama
Boli sme pre seba stvorení, rozumeli sme si, vnímali vzájomnej pocity.

Mesiac prekrásne záril, ako ona a jej oči. Boskali sme se v zári mesiace. Bolo to naozaj skvelé.

Rozprávalo sme dlho do noci, pak som počul, že bol vela ospalá. Lehla si na zem a spala, dal som jej pokrievku a lehol vedla nej.

Poboskal som ju na dobrú noc a usol.

Pohled Klárky
Neviem čo robiť, bola nuda. Chalani si so mnou len tak hráť lebo povedať nebudou. Ale...

„Ľudia, vstávat, mám skvelý nápad!“

Vzbudila som je všetky a povedala jim svoj plán. Niekto nič nepovedal, Ráďa s Domčou jen přinesli kbelík s vodou...

Pohled Sama
Spal som asi do jedenáctej a keby to nezurobili, spal bych eště dlho.

Počul som nieaké kroky, ale ignoroval som to. To bola ta chyba.

Najednou na mňa a na Lucy vylili proud vody, sotva som zistil, čo sa stalo. Potom vykríkla moja sestra Klára: „It's praaank!!“

„Tak vstávejte, vy holubičky,“ počul som Radkov hlas.

„Ale noooo...“

Naozaj sa mi nechcelo vstávať.

Pohled Lucy
Hned, jak mě vzbudila ledová voda, vyskočila jsem na nohy.

Znala jsem je a tušila jejich další kroky. Navíc jsme tohle chtěli někdy udělat klukům, byl to Klárčin nápad.

Sam však zůstal ležet. A taky na to doplatil, druhý kbelík, plný studené vody.

„Samo! Tak a dost! Nechte ho a padejte,“ okřikla jsem je a šla k Samovi. Oni mě poslechli a odešli.

„Jdi se prosím tě převlíct, nedávno jste nakradli i trochu oblečení, tak se obleč do suchého,“ řekla jsem mu.

„Počkaj eště, Lucy, ohledně toho kradenia, no... niečo som ti priniesol.“

Podal mi překrásnou náušnici. „To jsi nemusel, Samo...“ Ukápla mi slza radosti.

„Čo se stalo? Čo som urobil? Já-“ Díval se na mě nechápavě.

„Nic, ty můj hlupáčku,“ usmála jsem se a poté ho jemně objala. „Děkuju, lásko.“

»O týden později «
Týden probíhal normálně, na náš tábor zaútočili tři skupiny zombie a dvě tlupy zmutovaných psů.

Co že tak najednou?

Tu otázku jsem si kladla už mnohokrát. Měla jsem jistou domněnku, že to nemůže být jen tak, že se muselo něco stát, ale nedokázala jsem přijít na žádné rozumné vysvětlení.

Maty se uklidnil a částečně mě nechal na pokoji. Občas se u něj projevil náznak něčeho víc, než přátelství, ale stávalo se to jen výjimečně, takže jsem to neřešila a ani nikomu neříkala.

Čas plynul, monster přibývalo a nám to postupně připadalo čím víc zvláštní, ale pořád jsme nemohli přijít na to, proč. Proč se to všechno dělo.

Od doby, co přibylo více zombie a mutantů, choval se zvláštně i Matyáš.

Nosil pořád mikinu, skoro s námi nekomunikoval, často odcházel pryč a vracel se až pozdě v noci.

Jednou jsem na to před ostatními ostatními poukázala a oni souhlasně přikývli na můj návrh zeptat se ho, co se stalo. O jeho změně chování všichni dobře věděli, nemohli si toho nevšimnout. A tak jsme si na jeden večer domluvili plán.

Pohled Dominika
Když se Maty opět vracel domů, jako vždy už poměrně dlouho po setmění, těsně před stanem jsme na něj já a Ráďa skočili a povalili ho.

Sam ho začal vyslýchat: „Maty, čo sa stalo? Prečo máš na seba stále tú mikinu a kam chodíš každý večer, čo tam robíš? Si môj kamarát, nedovolím, aby ti niekto niečo urobil.“

„Nic mi není! Nechte mě být, není to vaše věc!“ odsekl. Odbyl nás tím a chtěl jít dál, Lucy ho chytla za rukáv a strhla ho.

Z toho, co jsme tam viděli, jsme se zděsili.