Game Over [FF StudioMoonTV]

22) Gang

Pohled Lucy
Dave mě pustil do cely bez pout, ale stejně mi to k ničemu nebylo. Jen moje zápěstí už měla volnější pohyb.

Mé záležitosti a problémy mi byly ukradené. Důležitější byli moji přátelé.

Aspoň, že Sam žije a kluci s Klárkou jsou v bezpečí, pomyslela jsem si.

Tehdy jsem ještě nevěděla, jak moc se pletu.

•••

Asi po 3 hodinách za mnou Dave přišel zase, zvedla jsem se a šla s ním. Nechodili jsme až tak dlouho, maximálně tři minuty, ale nic nebylo vidět, takže neexistovala žádná jistota.

Přišli jsme do jedné místnosti a já opět uslyšela ten otravný a nepříjemný hlas, který jsem nesnášela.

Světla se v menší místnosti rozsvítili a já mu konečně viděla do tváře. Co povídat, moc krásy nenabral.

,,Sedni si!" byl nepříjemný už od začátku.

Poslechla jsem ho, ale k židli mě připoutali dva muži, o kterých nebylo do téhle chvíle vůbec znát, byli to ti stejní, co mě zastavili.

V tuhle chvíli bylo poznat, že je zase zle. Vzpírala jsem se, ale bylo pozdě, šel blíž jako předtím.

,,Dneska už mi neutečeš." ozval se.

•••

Pohled Radka
,,Slyšíte to?" kluci se na mě otočili.

,,Máš pravdu, to je Lucy." zaslechl to i Maty.

,,Sakra, mám toho dosť, kdo vie, čo ji tam ten chlap robil a my tu len tak sedíme." Sam už to nevydržel.

,,Klid, mám nápad, jak se dostaneme ven. Maty, ty musíš...." vysvětlil jsem jim můj plán a oni spokojeně souhlasili.

•••

Pohled Dava
,,Hej Dave, dones jim jídlo." vrhl po mě Joe nadřízený výraz.

Vždyť už jdu.

Neměl jsem tady nikoho rád, všichni se nade mě povyšovali. Vždyť je mi 17, to nedokážou pochopit?!

Vzal jsem jídlo a vyrazil k cele s novými vězni. V kapse u kalhot byl můj omamný kapesník, jako vždy, byla to taková moje pojistka.

,,Kde je ten třetí?" neviděl jsem ho.

,,Matymu se udělalo špatně, má teplotu, úplně hoří. Tak na co čekáš?! Dělej něco." odpověděl mi jeden z nich.

Položil jídlo na zem kus odsud a rychle otevřel celu: ,,Tak co mu..." nestihl jsem ani dopovědět větu.

Ty dva zbývající mi vytáhli z kapsy kapesník a použili ho na mě. Jediné a poslední slovo, které se dalo zaslechnout, bylo: ,,Jdeme."

Pohled Lucy
,,Neee, proč, bože proč je svět vůči mě tak nespravedlivý?!" ptala jsem se sama sebe.

Až byl Thomas skoro u mne, stalo se najednou několik věcí. Ze dveří, kudy jsem sem přišla, vyběhli Sam, Maty a Ráďa.

Z druhých dveří vyskočila mladá dívka a zakřičela: ,,Thomasi, dost!"

Nějakým způsobem se ke klukům připojili i Klárka s Domčou, očividně je ani oni nečekali.

Thomas odskočil, Domča, Radek a Maty ho chtěli zmlátit, ale předtím mu Sam vrazil takovou ránu, že padl k zemi s ukrutnými bolestmi, přišel ke mě, uvolnil pouta a obejmuli jsme se.

,,Už ma niekdy neopouštej láska." objetí zesílilo.

,,Navždy spolu, nic nás nerozdělí." odpověděla jsem.

,,Kluci? Co vy tady děláte?" můj pohled se obrátil k Matymu, Ráďovi a Domčovi.

,,Noooo... víš... my...." vykoktali.

,,Teď už je to jedno, hlavně, že jste tady a díky za záchranu." skočila jsem jim všem okolo krku a následně taky obejmula.

Teprve teď mi došlo, že tu nejsme sami, co ta dívka?

Podívala jsem se na ni. Hezká holka, hubená postava, mohlo jí být tak podobně jako mě, stejně stará.

Moje oči se zadívaly do jejího obličeje a... ,,Jessico?"

,,Lucy?"