Game Over [FF StudioMoonTV]

1) Ztracená dívka

Na začátek bych vás chtěla poprosit o toleranci, jednak k ději, neboť ten je občas docela uspěchaný, ale hlavně ke gramatice a pravopisu, jelikož tento příběh byl psán mým mladším já a to již před značnou dobou, kdy byla moje schopnost ovládat český jazyk mnohem slabší. Také se varuji před slovenštinou, která je v této knížce místy vskutku na mizerné úrovni.
Pokud tedy tyto chyby přehlédnete a dáte knížce šanci, doufám, že se vám to zalíbí.
Nehodlám zde nadále zdržovat, užijte si úvodní kapitolku.

•••

Pohled Lucy

Minulost:
Moje dětství bylo krásné, žila jsem se sestrou a milujícími rodiči, jenže to se jednoho dne změnilo. Skončila nám škola a já se při cestě domů jako vždy dívala do mobilu, ale náhle se na všech obrazovkách objevily zprávy o tomhle viru a mně nezbylo nic jiného než někam utéct, a tak jsem běžela do hor.

Současnost:
Žila jsem v roce 2360, svět se řítil k zániku, protože zombie ovládali svět. Nyní už žili jen ti lidé, kteří byli proti téhle nemoci imunní, takže ty potvory tyhle lidi rovnou zabíjely. Byla jsem jednou z nich, takže nosit s sebou neustále zbraň, ať už střelnou či bodnou, bylo pro mě úplně normální.

Rozložila jsem si stan, jako každý den, vlezla jsem si do spacáku, vedle hlavy jsem si položila zbraň, jak jsem už byla zvyklá.

Nebyla jsem ospalá, a tak jsem přemýšlela o své minulosti a současnosti.

Žije moje setra pořád? Uvidíme se ještě? Proč vlastně žiju, má to vůbec smysl? Kladla jsem si spoustu otázek, ale odpovědi se nikde nenacházely.

Náhle jsem uslyšela štěk zmutovaných psů, ale nejen to, i jakýsi křik a pláč.

Běžela jsem co nejrychleji k místu, odkud vycházely ony zvuky.

Na zemi seděla přikrčená hnědovlasá dívka, vypadala tak na třináct, a metr před ní mladá fenka, která ji nejspíše bránila před děsivými psy.

Postřílela jsem pár vzteklých psů, popadla tu holku a zavolala: „Bello!“

Neměla jsem tušení, proč mě napadlo zrovna to jméno, ale fenka se za námi rozběhla.

Obrovskou rychlostí jsem doběhla ke svému stanu, a když jsem se ujistila, že nás psi ztratili, začala jsem se věnovat člověku, kterého jsem zachránila.

Byla při vědomí, ale patrně v šoku. Dlouho jsem s nikým nemluvila, to mi však nezabránilo se zeptat, neboť má zvědavost a jistá starost byla silnější. „Ahoj, jsem Lucy, bolí tě něco? Co se ti stalo? Jak se jmenuješ? A proč si tu sama?“

Pomalu zodpověděla moje otázky. „Ja som Klára a som Slovenka, ako už si si zrejme všimla. Bola som tu s mojím bratom a jeho kamarátmi.“

Mezitím, co vyprávěla, jsem jí vyčistila a zavázala rány. Nic extra strašného to naštěstí nebylo. Desinfekci jsem si tedy nechala na horší věci a vymyla to vodou.

Začala trochu vzlykat a tak jsem ji nejistě objala. „Potom po nás išli tí psi a stratila som ich... jediné priatelia, ktoré som mala.“

„To bude dobrý,“ řekla jsem nahlas, přestože jistota v mém hlase značně kolísala. I tak jsem chtěla pro svou novou kamarádku udělat vše, co bylo v mých silách.

„Bell ma chránila, ale dochádzala jej energia. Ako to bolo ďalej už vieš. Ak sa môžem opýtať, ako si vôbec vedela, že moja fena sa volá Bell?“

Sama jsem netušila a tak jsem jí řekla: „Ani nevím, jako malá jsem vždycky chtěla mít psa jménem Bella, tak jsem vykřikla první jméno, které mě napadlo. Buď je to obrovská náhoda nebo šla jen za tebou.“

„Hmm...“ zamumlala tiše. „Pomôžeš mi prosím nájsť mojich kamarátov?“

„Jasně, teď jsme kamarádky. A ty si přece mají pomáh...“ nedořekla jsem, neb mě někdo v ten moment čímsi praštil zezadu do hlavy.