,,Jsem doma!" ozvala jsem se ode dveří bytu tak, aby mě i přes hlučnou televizi bylo slyšet. Jako každý večer jsem se snažila, aby si mě rodiče nevšimli a já se tak mohla bez odpovídání na jejich vyčerpávající otázky zavřít v koupelně ve vyhřáté vaně. Ani tentokrát mi to neprošlo, rozhodně ne bez vysvětlení a splnění úkolu, který mi matka přidělila, aby si alespoň chvíli mohla jako pravá matka připadat.
,,Jak bylo ve škole?" vyptávala se, když jsem v kuchyni sklízela nádobí po návštěvě, kterou jsem zřejmě kvůli schůzky s kapelou prošvihla.
,,Jako vždycky, dobře," nechtělo se mi s ní dlouho vybavovat, protože jsem věděla, že se ptá ze slušnosti, ne proto, že by se opravdu zajímala o to, co její dcera celý den dělala.
,,Zítra přijdu později, napsala jsem to do kalendáře," ukázala na kolonku s datem čtvrtek 4.10.,
,,Doufám, že ti to nevadí?"
Měla jsem chuť se otočit a do očí jí říct, že je mi to někde, stejně jako mi to bylo někde celý můj život, když se o mě nestarala, a teď, když už jsem z toho smutnění po mateřské lásce vyrostla, se nemá snažit zachraňovat něco, co zachránit nejde, a přestat s tím hned, než mě ztratí úplně.
Stejně jsem si nakonec opět jen povzdechla a se lží na rtech se pokusila o malinký úsměv.
,,Je to tvoje věc, v kolik budeš doma. Jsem dost stará na to, abych potřebovala dozor, postarám se o sebe - nebudu brečet, když budu sama o hodinu později. Stejně chodím kolikrát později než vy, tak je to jedno, ne?"
,,Dobře. Ale kdyby přece jen něco, dej mi vědět." Už zase na mě zkoušela ty své věty, kvůli kterým jsem se kolikrát málem rozbrečela, když jsem si v hlavě promítla všechny dny, kdy mi bylo na nic a přesto jsem se na ni ani jednou neobrátila pro pomoc.
,,Jo a prosím tě," otočila se ještě, aby mi vysvětlila další nové pravidlo domácnosti,
,,Piš do toho kalendáře, když někam půjdeš. Chci vědět, kde, kdy a s kým moje dcera tráví čas."
Nechtělo se mi věřit, co za kravinu zrovna vypustila z úst.
,,Takže od teď ti mám dávat vědět o každém svém kroku?" stále jsem své nervy držela na uzdě.
,,Tak jsem to nemyslela. Jen, víš, jsi ve věku, kdy máš plno hormonů... a i když máš právo na soukromí, měla bych jako tvoje máma vědět s kým se taháš venku. Přece sis nemohla myslet, že ta rande přede mnou utajíš!"
,,Jaká rande??" otočila jsem se tak rychle, že jsem mohla být ráda, že jsem nerozbila talíř, co jsem se právě chystala utřít a uklidit na jeho místo.
,,Ale nedělej! Kdo je ten kluk, hm?" poprvé v životě vypadala opravdu zvědavě, ovšem vybrala si pro to velmi špatnou chvíli a ještě horší téma.
,,Mami, nevím, co sis myslela, ale žádného kluka nemám a na rande jsem nikdy nechodila. Víš, možná, kdyby ses se mnou bavila častěji, došlo by ti, že mě zajímají úplně jiné věci než nějaké flákání se po venku, na které nemám náladu ani čas. Krom toho, neznám žádného kluka, se kterým bych mohla chodit, takže pokud jsi mi náhodou nenašla někoho, kdo by byl tolik ochotný se mnou chodit a není to žádný vůl, děkuji, rande si ještě pár let počkají."
Původně jsem chtěla konverzaci zakončit úplně jinak, ovšem to bych si zadělala jen na další problémy a navíc bych s ní nejspíš mluvila až do zítřejšího rána.
Když jsem se konečně mohla ponořit do té příjemně horké vody s voňavou pěnou, spolu s hlasitým výdechem jsem ze sebe dostala i všechny starosti a hněv. Tady jsem se vždycky mohla na chvíli dostat pryč od reality. Každý večer jsem se zde utíkala schovat před rodiči a každý víkend, kdy jsem doma byla sama celý den, jsem si zapálila okolo vany svíčky, k tomu si pustila ve starém přehrávači pravou rockovou klasiku sedmdesátých let a s plnou pusou čokolády si zpívala své nejoblíbenější pecky, přičemž jsem se sama sobě i kolikrát hlasitě zasmála.
Na mobilu opět blikala ta nepříjemná kontrolka a donutila mě pro něj natáhnout ruku.
Ahoj, Miláčku. Moc se omlouvám, jestli jsem něco pokazil a teď se se mnou kvůli toho nechceš vidět. Promiň, někdy jsem vážně blbec, chápu to. Prosím, nezlob se a odepiš. Mám tě rád a chtěl bych se vidět... Vážně, chci si promluvit, pochopit, co se to poslední dobou děje. Nechci o tebe přijít po tak dlouhé době, co jsme spolu ❤
,,Nezapomeň, že i my se potřebujeme někdy mýt!" zaklepal na koupelnu táta, čímž mě upozornil, ať se podívám na čas v horním rohu displeje. Mohla jsem být ráda, že přišel, protože jinak bych se už asi rozmočila, vylezly by mi žábry a plavala bych tam jako ryba v akvárku.
,,Už jdu!" zavolala jsem nazpátek, položila mobil zpátky na pračku, vypustila vanu a začala se zvedat. Pořádně jsem se ručníkem osušila, trochu si prokartáčovala zašmodrchané mokré vlasy a s mobilem v ruce vyšla z koupelny, načež se dveře za mnou hned znovu zavřely, když do nich vlítl nedočkavý táta, který se pravděpodobně jako já celý den na nic jiného tolik netěšil.
V pokoji jsem se pohodlně usadila ke stolu plného všelijakých papírů s rozsvícenou lampou a zahleděla se do rozvrhu hodin, co mě zítra ve škole čeká. Čtvrtek znamenal vyučování od devíti do dvanácti a vaření v kuchyni od jedné do čtyř. První, co mi nahánělo hrůzu, byla právě ta prokletá kuchyňka, ve které jsem teprve včera přišla o panenství, a to druhé byl čas 16:00, který mi bránil v doučování, na němž jsme byli s Jimmym domluvení od tří do pěti, včetně zítřka. Během chvilky ležel vedle stolu batoh se všemi potřebnými věcmi a mou pozornost opět upoutal mobil, na jehož displeji stále svítila zpráva od Rosse, čekajícího na mou odpověď.
Ahoj, nemusíš se omlouvat, nic jsi neudělal, jen jsem neměla zrovna čas. Máš pravdu, chtělo by si to sednout a promluvit. Zítra nemůžu, ve vaření máme důležitou zkouškou, ale v pátek bych měla být volná. Končím ve tři, pak ještě musím zajít domů, ale nemělo by mi to trvat. Tak si dáme sraz U Dvou králů kolem čtvrté?
F&T
@KKNovak129
//21.12//🎄
ČTEŠ
Fingers & Tongue
CasualeV životě jsem se zmýlila nesčetněkrát, ovšem těch opravdových chyb... těch bylo pouze pět; vinila jsem se za rozchod s Rossem Walesem, naivně věřila Robertovi Daltonovi, unáhleně opustila Jimmyho Johnsona, přehlížela emoce Timmyho Dempseyho a lhala...
