Fingers & Tongue

|2| Fifth Chapter ~ F&T

Ne všechny dny jsou slunné.
Ne každou noc hvězdy září na nebi.
Ne všechny sny jsou hezké a nevinné.
Ne každé ráno se dokážeme udržet nohama pevně na zemi.
Ne všichni lidé jsou na nás milí a hodní.
Ne každá osoba je pro nás tou pravou.
Ne všechny vzpomínky jsou nám příjemné.
Ne vždy dostaneme šanci zapomenout a stvořit vzpomínku novou...

Přestože jim to dalo zabrat, má oční víčka se otevřela. Paprsky Slunce za oknem naproti postele mě během pár vteřin oslepily a chvíli to trvalo, než jsem se zbavila nepříjemného pálení a slzení v obou očích a vzpamatovala se, kde to vlastně vůbec jsem. Ve chvíli, kdy jsem se pokusila zvednout se z postele, mě rozbolela hlava, bylo to, jako by mě někdo z ničeho nic silně uhodil, a jediné, na co jsem se tedy zmohla, bylo si sednout a probudit se trochu pomalejším a mírnějším způsobem. Bolest se začínala zmírňovat, mohla jsem tedy položit ruku z čela zpátky na peřinu. Byla odřená a poškrábaná, modřiny a zarudlé stopy mi připomínaly včerejší rande s panem policistou, který mě donutil se rozejít se svým přítelem, ale ještě před tím jej přemluvit, aby ho šel nahlásit na jeho vlastní stanici.

Včerejší den a noc nepatřily mezi ty nejlepší, to samé můžu říct i o všech nočních můrách, co mě děsily ve spánku. Každý sen byl jiný, ovšem každý končil na tom samém místě s tou stejnou osobou, a sice v temném lese s tmavookým přiopilým mužem s rozepnutým poklopcem u kalhot. Kolikrát jsem se i během noci probrala s šokem a nevěděla, co se děje, kde to jsem - pamatuju si, že mě pokaždé Jimmy začal utěšovat, že se nic neděje, že je tu se mnou, nehrozí mi žádné nebezpečí a můžu bez starostí a strachu dál klidně spát. Avšak, i přes všechno to špatné, co se za těch pár hodin událo, jsem byla vděčná za to, že tu jsem. I když jsem prakticky neměla jediný důvod se radovat, poprvé se mi naskytla příležitost být u Jimmyho doma, ležet v jeho oblečení, v jeho posteli. Bohužel, byla jsem tu z úplně jiných důvodů a za úplně jiných okolností, než jsem původně plánovala v době, kdy sex byl jedním z hlavních témat, o které jsem měla zájem.

Blonďák, jako by věděl, že na něj myslím, a rázem se zjevil v místnosti, aniž bych zaslechla jediný krok nebo jiné zašumění. Oblečen pouze v pyžamových teplácích si mlčky sedl na postel kousek ode mě a než na mě začal sypat jednu otázku za druhou, nechal mě se dostatečně vzbudit. Obyčejně nesnáším, když dojde na to - všemi známé - trapné ticho, ale ve chvílích, jako tahle, je lepší, když mlčíte, a jste vděční i za to, že s danou osobou můžete vedle sebe jen tak sedět a poslouchat tlukot srdce a dýchání toho druhého. Kdybych si ještě předevčírem po koncertě, kdy mě vezl domů, představila, že druhý den přespím u něj doma a následující ráno mě přijde probudit s obnaženou hrudí, asi bych se začala červenat a nepřestala myslet na Padesát Odstínů Paliček, jak mému zmatku v kalhotkách Ryan říkal. Myslím, že Jimmymu se honily hlavou stejné myšlenky - na rozdíl ode mě si však neprošel ničím, kvůli čemu by chtěl náš vztah zahodit, takže to pro něj bylo na druhou stranu těžší než pro mě.

"K tomu, co jsi mi včera řekla..." začal s poněkud nešťastným tónem,
"Pokud to tak opravdu cítíš, pochopím to."
"Nechci, abys byl kvůli mě smutný nebo naštvaný. A už vůbec nechci, aby jsi z toho vinil sebe, není to tvoje chyba. Jsi moc milý, hodný, hezký a hlavně starostlivý chytrý kluk, nemáš jediný důvod, abys o sobě pochyboval..." natáhla jsem se k němu o něco blíže, načež jsem ucítila jakési štípnutí v oblasti beder.
"Jen prostě... Nemůžu takhle dál žít - s představou, že kdykoliv se mě dotkneš, vzpomenu si na něj a vybaví se mi všechno to špatné, co se stalo. Na tebe budu vždycky vzpomínat jako na toho, kdo mi ukázal tu lepší stránku vztahu, slibuju."
"Já na tebe," pousmál se,
"Moje košile ti celkem sluší."
"Děkuju," přece jen se mi podařilo alespoň malinko se usmát, přestože můj výsledný úsměv připomínal spíše zlomený úšklebek někoho, kdo radost pouze předstírá.
"Máme štěstí, že je sobota a nikdo z nás nepracuje," prohodil.