Fingers & Tongue

|2| Third Chapter ~ F&T

•••••
One day later

Na řadu přišlo číslo 21, tedy mé vystoupení, které mělo ovlivnit, jestli poslední rok školy zůstanu tou nešťastnou tichou studentkou gastronomické školy, nebo přejdu na uměleckou školu a budu se věnovat tomu, co mě doopravdy baví. Říká se, že na soukromé školy dostanou jen ti bohatí, co si trochu připlatí, a ti povolní, co jsou ochotni se vyspat se všemi zaměstnanci, aby to místo dostali, ovšem tahle škola to brala dosti poctivě a opravdu, pokud jste neuměli alespoň na dva tři základní hudební nástroje, dveře vám navždy zůstaly zavřené. Měla jsem štěstí, že mě kluci za těch pár měsíců naučili zvládnout alespoň pár písniček na bicí, kytaru a klavír, jinak bych tu dnes nejspíše neseděla. Prošla jsem kolem stolu s porotou - z níž ani jeden porotce se neznal s nikým z uchazečů, aby bylo hodnocení spravedlivé -, vyšla po malých schůdkách na pódium a usedla za klavír. Jako menší rozcvičku jsem si dala pár vteřin mačkání náhodných klapek v rychlém tempu, jak mě to učil Ryan, poté se zhluboka nadechla a začala hrát skladbu Save Me, jež jsme celé ty dny trénovaly.

U každého slova se mi vybavila jedna ze vzpomínek, co jsem na hodiny s Egypťanem měla. Obyčejně jsme se scházeli u školy a šli do studia, kde nejdřív předvedl pár písniček a poté chtěl, abych je zopakovala - nejdříve několikrát s jeho pomocí, pak sama zpaměti -, jindy jsme jeli tramvají k němu domů a měli spíše povolnější hodiny, kdy jsme si třeba i pustili nějaký film, nebo si nechali dovézt pizzu, nebo si prostě jen povídali o hudbě a Queen.
Když jsem prsty poskakovala po černobílých klapkách, stále jsem měla před očima to odpoledne, kdy hrál Love Of My Life a já pouze mlčky seděla na jeho posteli naproti piana a hltala každičké slovo. Slunce zrovna zapadalo za korunami holých stromů v parku za oknem, místnost zářila překrásnou barvou červánků a do toho všeho se ještě přidala jeho vystrašená dětská tvářička a lámající se hlas, připomínající pláč slepých koťátek. Pamatuju si, že mě tehdy málem dohnal k slzám.

Bylo na něm poznat, že to nehraje jen tak, že má k tomu textu citový vztah a snaží se vcítit do každého napsaného řádku. Nikdy předtím jsem neviděla nikoho, pro koho by hudba znamenala tolik, jako pro něj, mladíka, který si prošel vyrůstáním bez rodiny a velmi tvrdou šikanou, jejíž následky jsou viditelné dodnes. Když se poprvé dotkl mé ruky, aby mé prsty navedl do správné pozice, všimla jsem si jizvy rozpínající se na levém předloktí, načež jsem se zeptala, jaký je její původ. Přestože si moc dobře vybavoval den, kdy mu ji jeho spolužáci na památku darovali, nepřestával se usmívat a nadále se tvářil, jakoby se nic z toho nikdy nestalo, jakoby si na školní léta vůbec nepamatoval.

Dohrála jsem posledních pár not a s potleskem a poděkováním od porotců se vrátila zpátky ke své židli, odkud jsem si pouze vzala batoh s věcmi na záda, u jednoho z učitelů si vyzvedla své domácí práce založené ve veliké tvrdé složce na vázání a s rozloučením opustila budovu. Bylo mi řečeno, že výsledky přijímacího řízení se dozvím - na rozdíl od uchazečů do prvního ročníku - příští týden, tudíž bylo zbytečné čekat, až všechny vyzkouší, a s klidným svědomím jsem mohla jít domů. Měla jsem ještě relativně dost času, než Jimmymu skončí vyučování, a domů se mi nechtělo, jelikož byl teprve čas oběda a naše lednička byla jako vždy prázdná, hrábla jsem tedy do kapsy, kde se mi jen tak tak vlezla peněženka, a po jejím otevření a zjištění, že se tu nějaká ta papírovka a drobné najdou, jsem se rozhodla, že si zajdu do místního podniku na nějaké to teplé jídlo, co by umlčelo to hlasité škemrání v prázdém žaludku.

Vešla jsem do staršího rádoby bufetu, rychle si očima porovnala ceny na tabuli, kde byla vypsaná všechna dnešní jídla, a když jsem měla vybráno, postavila jsem se do fronty. Netrvalo dlouho a stála jsem u pokladny a pozorovala prodavačku, jak mi nabírá na talíř porci salátu s kousky kuřecího masa. Poděkovala jsem, vytáhla peněženku a zaplatila, přičemž se mi nechtěně podařilo shodit na zem malý kousek papíru, který byl zamuchlaný do papírové kuličky v kapse kalhot. V mžiku jsem jej zvedla z chladné podlahy, položila na tácek s jídlem a šla se posadit k prvnímu volnému stolu. Než jsem se pustila do onoho lákavého pokrmu, rozložila jsem papírek a přečetla si, co je na něm napsané. Patřil hnědookému mladíkovi, kterému jsem na včerejším koncertě dala 'královský polibek', mladíkovi, který mě hned po skončení vystoupení pozval do baru a po mém odmítnutí mi nechal na sebe telefonní číslo.