Fingers & Tongue

|2| Eighth Chapter ~ F&T

Tak jsem po dlouhé době zase zpět, tentokrát už s novým pohledem na psaní...
Výlet do Švýcarska za Freddiem mi dost pomohl uvědomit si, na čem jsem, a jak jsem slíbila, jsem zpět. Donna je zpět. Doufám, že jste byli trpěliví a budete tento trhlý příběh od náctileté holky-snílka číst i přes fakt, že jsem dloooouho nepsala.

Vážím si každého z Vás, kdo mi zde zanechá zpětnou vazbu - votes, komentář, nějaké to hodnocení, názor... Snad se Vám splní sny a příběh se bude vyvíjet podle vašich představ 😊

No a teď už se pusťte do čtení! 😉 Příjemnou četbu a zbytek prázdnin 💞

P.S.: Ten debílek na fotce ⬆️ jsem já 😂😂

F&T
@KKNovak129
//01.07.2019//

•••••
Thursday, 13th June
•••••

Jako každý jiný den jsem zase seděla za tím piánem v nahrávacím studiu, na němž mě učil Ryan hrát mé první skladby. Místností se rozlíhaly jeho klapky, do nichž jsem zběsile bušila prsty do rytmu jedné z písní Briana Maye, a můj ne příliš hlasitý pěvecký projev, co spíš připomínal nářek než nějaké mistrovské veledílo. Měla jsem v hlavě zmatek, který se začal dost rychle projevovat i na mém výstupu. Možná právě proto jsme už dobrých pár měsíců s kapelou nevystupovali živě. Asi se ostatní báli, že když v davu zahlédnu někoho podobného Robertu Daltonovi, jenž mě na začátku tohoto roku znásilnil, zkolabuju, tak raději zrušili všechny plánované koncerty.

„Víš přece moc dobře, že to umíš zahrát i lépe..." ten andělský hlas... moc dobře jsem věděla, komu patřil, ale nedávalo mi to smysl, bylo nemožné, abychom se my dva někdy v realitě střetli.
„Ty's tu skladbu nikdy neslyšel, takže mi do toho nemáš co mluvit!" odvrátila jsem od muže s výrazným předkusem a poněkud vrásčitou, nazelenalou kůží, zrak.
„To, že jsem zemřel tady na Zemi, neznamená, že někde jinde nemůžu dále žít a poslouchat s vámi hudbu, kterou pro mě kluci složili," odvětil s lišáckým úsměvem a přisedl si na židličku vedle mě, taktéž ke klavíru, načež začal po paměti hrát jinou píseň.

„Co se s tebou stalo, Freddie?" povzdechla jsem si se slzami v očích a zahleděla se mu do té nebohé tváře plné bolesti.
„Není důležité, co se stalo se mnou. Já jsem jen pouhá minulost, která se nedá vrátit zpět," nepřestával hrát, přestože se mu třásly ruce, jak po všech těch letech zeslábly,
„Důležité je, co se teď bude dít s tebou. Měla bys začít myslet na sebe a svou budoucnost, a ne se utápět v minulosti, kterou nevrátíš. Jestli tě něco trápí, cítíš se vinná za nějaké své rozhodnutí, tak to naprav, ale zbytečně kvůli toho nesmutni. Nezapomínej, že kritizování sebe sama je to nejhorší, co můžeš udělat."

„Nevím, co mám dělat... prosím, řekni mi, jak mám začít znovu!" cítila jsem, jak mi po tváři sklouzla malinká slzička.
„Teď už je to jen na tobě, jak se rozhodneš, nemůžu ti pomoci. Udělej jednoduše to, co ti radí srdce a ne hlava - buď sama sebou," nechal hry na piano a s úsměvem mi slzu z tváře setřel. Tak moc jsem si přála, ať jsem v realitě, ať tenhle okamžik nikdy neskončí, ať nikdy neodejde a zůstane tu se mnou. Viděla jsem mu však na očích, že mě opouští. 

„M-můžu se... můžu se... zeptat..." došel mi dech, zatímco jsem se dávila slzami, on mi však dal ještě šanci a neodešel, zůstal a počkal, až vyslovím své poslední přání.
„C-co je... l-láska?" dostala jsem ze sebe úplně poslední otázku, co mě v tu chvíli napadla, přestože jsem před ní měla miliony jiných, možná i lepších. Tahle mi ovšem v tu chvíli přišla tou nejvhodnější, tou nejdůležitější.