V životě jsem se zmýlila nesčetněkrát, ovšem těch opravdových chyb... těch bylo pouze pět; vinila jsem se za rozchod s Rossem Walesem, naivně věřila Robertovi Daltonovi, unáhleně opustila Jimmyho Johnsona, přehlížela emoce Timmyho Dempseyho a lhala...
Jakmile jsem zaslechla cvaknutí zámku u dveří, ujistila jsem se, že jsem doma zůstala sama a pokoušela se co nejrychleji vzbudit. Zapla jsem si na mobilu Wi-Fi a s ručníkem se vydala do koupelny s tím, že si dám horkou ranní sprchu. Kapky vody dopadaly v rychlém proudu na mé nahé tělo, zatímco jsem se snažila udržet oči otevřené dokořán. V momentě, kdy mi mobil vibracemi oznámil novou zprávu, odemkla jsem zamykací obrazovku a rozklikla ono upozornění z Messengeru:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přesně tak. Měla jsem necelou hodinu na to, abych se oblékla, upravila a doplazila zombie chůzí do studia v jakžtakž živém stavu. Byla sice sobota, což znamenalo, že si můžu od hodin zpěvu odpočinout, avšak i přesto mě ona schůzka s bubeníkem čekala - a nejen s ním. S klukama jsme byli domluvení na první zkoušce před živým vystupováním, na schůzce, kde se dohodneme na podmínkách kapely a předvedem, co v nás je.
V rychlosti jsem si vyfénovala vlasy a běžela do pokoje pro oblečení, jež mi včera Ryan koupil v retro obchůdku u Toma. Neměla jsem ho uložené ve skříni mezi ostatním šatstvem, nechtěla jsem totiž, aby jej rodiče našli. Kdyby jej viděli, dlouho by se vyptávali, odkud tak drahé kousky mám, kolik stály a hlavně, jak jsem se já k takovému stylu vůbec dostala. Když jsem na sebe navlékla džíny, tílko i košili, koukla jsem se po nějakém make-upu, co bych si na sebe mohla dát. Máma měla v koupelně plnou poličku, ovšem nic z toho nebylo podobné líčení, jakým mě zkrášloval Egypťan. Po delším přehrabování se ve šminkách jsem sáhla po černé tužce na oči a tmavém stínu, načež jsem se pokusila na sebe obojí nanést.
Přestože výsledek mého snažení upravit svůj vzhled nedopadl zrovna nejlíp, musela jsem se s ním spokojit a jít dál. Obula jsem se, vzala si klíče a chystala se zamknout dveře bytu, když jsem si uvědomila, že jsem v tom spěchu zapomněla na mobil, sluchátka i peněženku s doklady. Boty ne boty jsem se vrátila do pokoje, všechny věci schovala do kapes a na druhý pokus opustila byt. Byla přede mnou sice krátká cesta, přesto jsem si však do uší dala sluchátka a pustila album z roku 1976, A Day at the Races.
,,Wow!" blonďák přicházející blíže mi se sladkým úsměvem otevřel náručí, ,,Věděl jsem, že je na Ryana spoleh!" ,,Zkoušela jsem si víc věcí, ale nakonec jsme vybrali tohle. Podle něj v tom vypadám jako pravá rocková hvězda," pevně jsem jej sevřela v objetí. ,,Řekl bych spíš... Mm... K ošukání!" zmáčkl mi zadek, přičemž jsem se zvedla na špičkách a nekontrolovatelně ze sebe vydala slabý vzdych. ,,Nech si zajít chuť!" oddálila jsem se od něj, když jsem kousek od nás zahlédla Timmyho, ,,Aspoň na veřejnosti..."
V den, kdy jsem byla s kapelou poprvé, se baskytarista tvářil jako pohodový společenský typ, na schůzce v hospodě vtipkoval, ovšem dnes vypadal jinak. Šel k nám rychlým krokem, neustále uhýbal zrakem zleva doprava, na nás se ani jednou nepodíval - připadalo mi to, jakoby dělal, že nás nezná, jakoby jsme ho něčím ztrapňovali, možná viděl to naše objetí a styděl se za nás. Ať to bylo cokoliv, došlo mi, že slovo extrovert ho rozhodně nevystihuje.
,,Ahoj," slušně jsem pozdravila a pokusila se o úsměv. ,,Ahoj," na vteřinu se naše oči střetly. ,,Richard na nás čeká a Ryan se omluvil, že se trochu zpozdí. Jdeme?" pobídl nás Jimmy k odchodu, čímž přerušil to trapné ticho mezi námi. Bez dlouhého přemýšlení jsme se vydali ke studiu. V polovině cesty jsme si s Jimmym na chvíli vzájemně propletly ruce, ovšem ve chvíli, kdy jsem zahlédla baskytaristův ignorující výraz v obličeji, který opět směřoval někam do neznáma, pustila jsem se a více se od něj oddálila. ,,Děje se něco, Zlato?" zašeptal blonďák, přičemž se ke mně nenápadně přiblížil. ,,Před klukama ne," ve třech slovech jsem mu vysvětlila, že ne každému může být příjemné, když nás vidí takhle flirtovat.
Před studiem už pochodoval nervní kytarista s překříženýma rukama a něco si pro sebe mumlal pod strništěm hnědých vousů. Když nás zahlédl, ironickým tónem nás přivítal, otevřel nám dveře budovy a rychle nás nacpal dovnitř. Byla jsem tu sice teprve podruhé v životě, avšak i přesto mi ta vyhřívaná místnost přirostla k srdci natolik, že mi byla druhým domovem. Bicí souprava, kytary, piáno a všechna ta udělátka mě hřály u srdce tak, jako mě nic doma nebo ve škole nehřálo. K hudbě jsem cítila cosi hlubokého, měla jsem k ní vztah, ve který jsem věřila - věřila jsem v něj víc než ve vztah s Rossem, což nejspíš také zavinilo náš rozchod.
,,Dáš si kávu nebo čaj?" zeptal se Richard, když klukům připravoval občerstvení, ,,Nebo vodu? Džus?" ,,Asi ten džus, děkuju," znervózňovalo mě, jak na mou odpověď spěchal. Mezitím, co jsme my ostatní čekali na Ryana, Jimmy mě posadil za bicí a snažil se mi vysvětlit základy hraní, Timmy si pro změnu brnkal pár hlubokých tónů na baskytaru. ,,Není to špatné, rytmus máš," blonďák mě zezadu chytil za ruce, v nichž jsem držela paličky, a začal mi naznačovat, co mám s nimi dělat. ,,Zkus si pro začátek udržet tohle tempo a pak postupně zrychluj. Myslím, že rychlé tempo by ti nemělo dělat problém..." zajel si rukama do kapes u kalhot a v momentě, kdy se naše pohledy střetly, se lišácky usmál a téměř nenápadně si zevnitř úst skousl spodní ret. Očima jsem jej zabila nejmíň sto různými způsoby.
,,V kolik by měl přijít?" Richard klukům podal jejich nápoje, přičemž se na Jimmyho obrátil s dotazem ohledně Ryanova pozdního příchodu. ,,Každou chvílí, jen musel na kontrolu," upil si blonďák kávy. ,,Krev?" kytaristův vážný tón mi začínal nahánět ještě větší strach než předtím. Bubeník pouze přikývl. ,,Tak snad se to zlepší..." řekl si pro sebe starostlivě hnědovlasý a taktéž upil ze svého hrnku s teplým kofeinovým nápojem.
Dveře studia se otevřely a v místnosti se objevil všemi očekávaný Egypťan. Všechny nás s úsměvem pozdravil, odložil si kabát s batohem, napil se vody, kterou mu Richard předem nachystal na stůl, a namířil si to rovnou k piánu, připraven zkoušet. Bez nějakého připravování začal prsty doslova běhat po klapkách v melodii známé Don't Stop Me Now, přičemž se sám doprovázel i zpěvem. Kluci to brali jako samozřejmost, nejspíš to tak Ryan dělal vždycky, ovšem já z něj měla šok a nedokázala se vzpamatovat. Tichý kluk, který se mnou včera nakupoval oblečení a maskoval mi cucfleky na krku... ten kluk teď oživil celé studio svým krásným hlasem, kterému jsem se ani zdaleka nemohla rovnat, a ještě krásnějším citem pro hraní.
Na co potřebují zpěváka, když ho celou dobu mají na očích?
