Fingers & Tongue

|2| Seventh Chapter ~ F&T

Takže... Ahoj...

Moc moc moc se všem vášnivým čtenářům omlouvám za to, že jsem vydala kapitolu po více než měsíci, jsem si vědoma toho, že jsem to kapku přepískla, a upřímně, jsem ráda za každého z Vás, kdo se mnou měl tu trpělivost a i přesto nepřestane tento příběh číst 🙏 Důvodů bylo hned několik: S F&T jsem současně psala příběh LUCAS. a upředňostňovala jej zejména kvůli toho, že se mi na toto téma hlavou honilo více myšlenek a nápadů a lidé, se kterými jsem se poslední dobou setkávala, mě ovlivňovali svým stylem a charakterem na tolik, že jsem se jaksi zapomněla soustředit sama na sebe a taky na Donnu a její příběh... Pak také, nechtěla jsem psát z donucení a nechat si ho spíš na dobu, kdy mě psaní bude opravdu bavit, bohužel, často jsem otevřela koncept a nic mě nenapadlo (omlouvám se za tuto kapitolu, že je tak o ničem...). A nakonec je tady škola, která se pomalu ale jistě blíží ke konci, písemky s ní spojené a s nimi i nekonečná únava, která mě kolikrát donutila jít spát i v 9 večer, přestože jindy chodím spát kolem půlnoci...

No nic, nebudu Vás dále zdržovat, jen se ještě zmíním s jednou informací, a sice s tím, že na mě v červnu čeká týdenní dovolená ve Švýcarsku, konkrétně ve městečku Montreux, kde sídlí také pomník Freddieho a studio Queen, jejichž návštěva bude mým splněným snem ❤❤ Tento zážitek se projeví také na Donně, kterou hodlám do Švýcarska časem taktéž poslat [❌SPOILER❌] 😉.
Ještě jednou děkuji za Vaši podporu, velký ohlas s aktivitou a přeji příjemnou četbu 😘

F&T
@KKNovak129
//15.05.2019//🥂

•••••
Thursday, 7th February
•••••

„Nevadí, když si přisednu?" čísi sladký hlásek mě donutil zvednout hlavu a přestat se rýpat v talíři s jídlem. Stála přede mnou Bean, má nová spolužačka. Když mi před měsícem Jimmy donesl dopis, ve kterém stálo, že jsem přijata do třeťáku na uměleckou školu, a celé dny mi o ní vyprávěl, jakožto o své nejoblíbenější studentce a nejnadanější bubenici, kterou kdy viděl a slyšel na živo hrát největší hity různých žánrů, představovala jsem si ji, jako nějakou tu - dá se říct - přírodní holku. Nikdy mi neřekl, jak vypadá, takže jsem si musela vystačit se svou fantazií, která nebyla zrovna moc detailní. Hnědé delší vlasy, nejspíš modrozelené či modrošedé oči, vysoká, štíhlá postava a značkové oblečení. Jo, tak to jsem byla pěkně vedle...

Bean byla jednou z nejvýstřednějších studentek školy, ovšem ne kvůli bicím, jež pro ní znamenaly všechno. Pravda, na škole jste nenašli moc teenagerů, kteří by vypadali nebo se chovali normálně, obyčejně, avšak tato holčina svým stylem všechny předběhla a už třetím rokem si držela první místo mezi místními podivíny. Díky svým krátkým, černým vlasům, temným očím ďábla, skříně plné metalových kousků a fůry tetování, piercingů a různých šminek by si člověk řekl, že lidi od sebe spíše odhání, než by se s nimi chtěla přátelit, ale zároveň tu je ten neodolatelný úsměv na tváři, sladký hlas, smysl pro humor a milý přístup ke všemu živému i mrtvému, díky němuž ji má okolí rádo a nebojí se, že by se při komunikaci s ní nakazili tou děsivou emo nemocí, která lidi nutí k sebepoškozování a braní antidepresiv.

Než jsem se stihla vzpamatovat a odpovědět na její otázku, vyčetla mé rozhodnutí podle reakce viditelné na mém rudém obličeji, usedla ke stolu naproti mně a dala se s chutí do jídla. Chodila jsem s ní do třídy sotva týden a už mi srdce napovídalo, že by z nás byly dobré kamarádky. Co mi však nedávalo absolutní smysl, bylo to mé rudnutí tváří a nervozita, které přišlo pokaždé, když jsme se jen minuly na chodbě, nebo mi oplatila pozdrav, či pouhý pohled. Cítila jsem její oči upřené na mé osobě, čímž mě donutila nervózně odvrátit zrak a rozhlížet se na všechny a všechno kolem sebe, hlavně, abych se mé oči nestřetly s těmi jejími a nedostala jsem se ještě do trapnější situace.