Fingers & Tongue

|2| Fourth Chapter ~ F&T

Prudký déšť se snažil dostat pod látku bundy k mé kůži, kde by ji trochu postudil, a překvapivě se mu dařilo. Kapuci mi z hlavy neustále strhával vítr, tudíž jsem brzy měla i vlasy celé zmáčené, stejně tak, jako oči, jenž byly zaplavené slzami. Ruce jsem měla zkřížené a natlačené co nejvíce na prsou, abych se alespoň trošičku zahřála, přestože jsem moc dobře věděla, že je to zbytečné. Celá jsem se třásla, avšak sama nevím, jestli to bylo tou zimou nebo spíš strachem ze vzpomínek na to, co se stalo, kvůli němuž se mi podlamovaly nohy a chůze se zdála býti čím dál náročnější. Snad poprvé jsem šla bez doprovodu hudby ve sluchátkách - neměla jsem náladu, ani síly si cokoliv pustit. Pro tuto chvíli jsem tu byla pouze já a ta raněná dušička, které jsem před pár minutami nastavila nohu a umožnila jí tak padnout na zem s jizvami a potokem krve kolem sebe. Pro tuto chvíli jsem tu byla pouze já a duše.
A reflektory auta...

Hlasité zatroubení a příšerné pištění brzd mě vtáhlo zpátky do reality na přechod pro chodce, jehož jsem si při té rychlé chůzi jaksi nestihla všimnout. I když rozrušený řidič stihl zabrzdit, aniž by se mi něco stalo, ucukla jsem na bok, jako bych čekala, že mě srazí k zemi. Pár vteřin jsem tam stála a dívala se na onoho pána za volantem, poté reflektory a celé to monstrum, co mě mohlo dostat do nemocnice, ba i v pouhé vteřině ukončit můj život.
„P-promiňte...“ zmatkovala jsem, načež jsem popošla kousek dál, na chodník, abych mu na silnici nepřekážela,
„Promiňte...“

V tu chvíli, jakoby do mě blesk uhodil. Hlava mi připadala jako časová bomba, odtikávající poslední minutu před výbuchem, v uších mi pískal jakýsi nepříjemný zvuk, připomínající houkající sirény. Se zavřenýma očima a rukama zakrývaje si uši jsem pokrčila kolena a pomalu se chystala na to, že se každou chvílí sesypu na zem jako hromádka neštěstí. Ta bolest byla nepopsatelná, nikdy za nic bych ji nepřála ani tomu největšímu nepříteli.
„Slečno, není vám něco?“ zastavila se přede mnou jakási paní a chystala se mě chytnout, abych nespadla. Měla jsem chuť zakřičet a odehnat ji, ovšem zmohla jsem se pouze na zavrtění hlavou. Její dotek byl to poslední, co jsem potřebovala, a vůbec doteky všech okolo, v tu chvíli mi dělal problémy dokonce i ten můj, vlastní. Nepříjemný zvuk náhle utichl a hlas se mi nazpět vrátil.
„Jsem v pohodě,“ pomalu jsem se zvedla na nohy a pevně se podrážkou zapřela do země, abych se udržela,
„Jsem v pohodě...“

Ten večer jsem neměla namířeno domů. Nohy jsem vláčela po zemi, jako bych je vůbec necítila, jako by to byl pouhý kus masa, který mi někdo přišil k tělu. Vítr mě unášel na okraj centra, do úzké uličky s třípatrovými domy natisklými na sebe. Světlo ve vchodě jednoho z domů mi pomohlo se čtením jmenovek na zvoncích. Vyhledala jsem jeho jméno - jméno člověka, kterému jsem se musela svěřit, jméno člověka, který mi mohl pomoci - a zazvonila, načež mi bez jediných otázek, co tu tak pozdě dělám, otevřel. Vyšla jsem po schodech do druhého patra a hned, jak jsem jej spatřila ve dveřích jeho bytu, s brekem jsem k němu přiběhla a zabořila svou zmáčenou hlavu do jeho příjemně teplé hrudi.
„Panebože, jsi celá špinavá a mokrá! Celá se třeseš!“ Jimmy mě hladil po vlasech a snažil se mě uklidnit,
„Co se stalo, Zlato?“
„Udělala jsem něco strašného!“ mé vzlykání bylo stále silnější a hlasitější, bolestivější, když mě oslovil, před očima jsem znovu měla ty nechutné ruce, co mě tvrdě tlačily na kmen stromu, cítila jsem v sobě jeho úd, orgány se stále nevrátily na své původní místo. V břichu mě cosi píchalo, totéž v boku, zádech a vlastně v celém těle. Cítila jsem se, jako bych měla zlomené všechny kosti, má postava byla rázem mnohem křehčí než obvykle a všechny doteky - i to pouhé Jimmyho dýchání, co jsem cítila na krku - se mi zdály mnohem intenzivnější.

„Včera po koncertě za mnou přišel ten chlap, kterému jsem dala pusu, a dal mi na sebe číslo, že by mě chtěl pozvat někam do baru. Odmítla jsem ho, že nemám čas, ale dneska po talentovkách se mi na tebe nechtělo čekat, tak jsem mu zavolala a šli jsme se napít. Bylo hezky a teplo, tak jsme si řekli, že to domů vezmem přes les. Začínalo se stmívat, byla mi zima a chtěla jsem domů, ale on... byla tma a... dotýkal se mě, líbal mě... donutil mě, abych mu to udělala pusou... zatáhl mě někde pryč a znásilnil...“ hlas mi poskakoval, jako bych byla na elektrickém křesle a procházelo mnou velké množství vodivého proudu.
„Už se ti nic nestane, slibuju,“ hladil mě po zádech,
„se mnou jsi v bezpečí, ochráním tě.“
„Ne!“ v mžiku jsem se od něj odtrhla a snažila se mu mírným způsobem naznačit, že jediné, o co dnes večer stojím, je se osprchovat, lehnout si do postele a pod teplou peřinou usnout,
„Promiň, já... Nedotýkej se mě, prosím... Prosím, nedokážu pomyslet na to, že... prostě-“
„Chápu to,“ nastavil mi náruč, abych jej mohla alespoň obejmout,
„Ale dovol mi ti aspoň pomoct se sprchou - v tomhle stavu tě nemůžu nechat samotnou ve sprše, vždyť sotva stojíš... nechci, aby se ti podlomila kolena, uklouzla jsi a ještě si víc ublížila. Myslím, že pro dnešek sis toho vytrpěla až až.“