Ta hnědá džíska. Nosil ji skoro pořád, nechtěl se jí vzdávat, byla jeho pokladem, jeho srdcovou záležitostí. Kolikrát jsem se sám sebe ptal, jestli ji neměl radši než mě samotného. Ale ne, neměl. Určitě mě měl radši. Jen se nad tím zamyslete: Otec přece musí mít svého syna raději než nějaký kus látky. I kdyby tu látku měl už od narození, i kdyby stála majlant, syn je prostě syn.
Když jsem ji na něm viděl, když jsem viděl, jak visí spolu s ním, bylo mi do breku. Ale nebrečel jsem. Ani v tu chvíli, ani na pohřbu, ani když jsem si četl ty zatracené články na internetu, ani když tím byly plné všechny televizní noviny, dokonce ani tehdy, kdy za mnou chodil každý druhý, kdo si mě dřív vůbec nevšímal, a utěšoval mě. Z nějakého důvodu se to zakotvilo uvnitř mě jako nějaký virus a ven jsem to ze sebe dostal až mnohem později. Chtěl jsem na to zapomenout, ale nešlo to. Prostě nešlo. Zkoušel jsem cokoliv, co by mi mohlo alespoň trochu pomoct, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, všechno bylo proti mně. Každým dalším nevydařeným dnem, každou další špatnou nocí jsem se proklínal víc a víc, slz sice ubývalo, za to bolesti na srdci přibývalo. Tehdy jsem si uvědomil, že takhle to nepůjde. Nemohl jsem zapomenout. Musel jsem se s tím prostě smířit...
Hltala jsem každé slovo, jenž mi kytarista předčítal ze svého staršího deníku, co si psal v době, kdy na tom nebyl zrovna nejlépe. Každým přečteným řádkem jsem si začínala víc a víc uvědomovat, co se se mnou bude v následujících dnech dít. Nebyla to úplně nejlepší představa, s čím vším se budu muset vypořádat, ale aspoň jsem měla jistotu, že na to nebudu sama, jako na to byl tehdy on.
„Snadno se všem říká, že máš na to prostě zapomenout,“ zavřel knížku s pevnou vazbou a odložil ji vedle sebe,
„ale na tyhle věci prostě zapomenout nejde. Jediné, co můžeš udělat, abys úplně nezešílela, je žít s tím. Nejde jít dál, nejde se přes to přenést. Můžeš to v sobě tak maximálně dusit a jednou za čas to prostě pustit ven.“
„Kdy se to stalo?“ zeptala jsem se nejistě.
„Před třinácti lety. Bylo to čerstvě po mých čtrnáctých narozeninách, vlastně hned po oslavě,“ uprostřed věty se musel pořádně nadechnout, aby přede mnou dokázal zadržet slzy.
„Už nějakou dobu se mi zdál poněkud jiný než obyčejně býval, pořád pracoval, doma skoro nebyl, a když měl někdy náhodou volno, zavíral se sám v garáži a dělal na dalších projektech, nebo jezdil relaxovat na chatu, kterou koupil na horách, když jsem se měl narodit, abych měl kde vyrůstat. Když mi na narozeniny přál všechno nejlepší, díval se mi do očí a usmíval se, vůbec jsem si nedokázal představit, že by toho byl schopný. Ještě dlouho po tom jsem nechápal, jak si někdo takový, kdo má dobrou práci, chápavou rodinu a tři milující děti, mohl vzít vlastní život. Jediné, co mi po něm zbylo, je mé druhé jméno - Michael -, prázdná horská chata plná harampádí a vzpomínek a kytara, kterou si beru na všechny koncerty...“ Povzdechla jsem si nad jeho vyčerpávající odpovědí. I když to tak možná vypadalo, nenudil mě, ba naopak. Každé slovo ve mě budilo emoce, každou tu situaci jsem si představila a snažila se do jeho osůbky vcítit.
„Kousek od chaty je hřbitov, kde má vystavený menší pomník. Občas tam chodím uklízet - trhat plevel, vyměňovat svíčky, kytky a tak. Má tam fotku s mámou, mými nevlastními sourozenci a se mnou, když jsem byl ještě miminko. Vždycky, když tam přijdu, jsou u ní nové dopisy. Byl celkem populární manažer a hrál v místní kapele, tak mu tam hodně lidí a fanoušků chodí dávat vzkazy. Schovávám si je v jednom z šuplíků a někdy, když mám nostalgickou náladu, čtu si je. Některé dopisy tě doženou k slzám, u jiných si řekneš, že ho ti lidé vůbec neznali a píšou samé nesmysly. Možná jsem divný, ale abych ti pravdu řekl, na tom hřbitově se mi líbí - mám tam klid a prostor na své vlastní myšlenky, prohlížím si náhrobky ostatních zesnulých a představuju si je, jací asi byli, jaké měli rodiny, čtu si jejich data narození a úmrtí, jejich jména, počítám, kolik jim bylo, když zemřeli...“
„Vzal bys mě tam někdy?“ řekla jsem trochu neohrabaně, přesto však upřímně.
„Na hřbitov?“ chvíli mu trvalo, než si uvědomil, o co jsem ho právě požádala,
„No, můžu. Teda, jestli opravdu chceš, nikam tě se mnou chodit nenutím.“
Se zlomeným poloúsměvem jsem kývla na souhlas a chytla ho za ruku, abych zklidnila jeho rychle bijící srdce a alespoň na chvíli jej přinutila myslet na jiné myšlenky.
„Ještě bych se vrátil k těm špatným vzpomínkám,“ odbočil na chvíli,
„Všichni v kapele jsme si prošli něčím, co už nějakou tu dobu v sobě skrýváme. Navzájem to o sobě víme, ale nikomu jinému jsme to nikdy neřekli. Nemáš se za co stydět, každý máme nějaké to tajemství.“
„Co se stalo ostatním? Teda, jestli nevadí, že se ptám...“
„Nevadí, nevadí. Ryan je sirotek, táta zemřel dřív, než se vůbec narodil, a máma chvíli po porodu, proto se o něj celý život starala teta. Na škole byl strašně, ale opravdu strašně šikanovaný za to, že bydlí s tetou, a ještě víc, že byl z Egyptu a byl gay, ale Jimmy se ho naštěstí téměř vždy zastal a pomáhal mu s okolím, takže to dopadlo relativně dobře.
Jimmy svého otce nikdy nepoznal, jeho matka byla zadlužená alkoholička a prostitutka, která ho pravděpodobně počala s jedním ze zákazníků, ale dodnes mu neřekla - možná ani ona sama to nezjistila -, kdo je jeho pravým otcem. Aby splatila dluhy, musela prodat všechny Jimmyho osobní věci, dokonce i jeho první bicí - za tohle ji vážně nenáviděl, musel kvůli ní chodit vydělávat si na těžké brigády ve svém volném čase, kterého měl opravdu málo, kolikrát nespal několik dní v kuse. Ale stejně si myslím - a nejsem v tom sám -, že nejtěžší to měl Richard.“
„Richard?“ vytřeštila jsem na něj oči, přikývl.
„Zabil svoji mladší sestru. Teda ne doslova, ale bylo to jeho vinou. Byl to celkem rebel a sotva dospěl a dodělal si řidičák, dal do kupy jednu starou motorku a rozhodl se, že na ní začne jezdit. Vzal ji jednou na jízdu po venkově a měli nehodu, kvůli které měl sice jen pár šroubů v noze, aby mohl chodit, ale ona ji bohužel nepřežila. Bylo jí teprve necelých devět let, když se to stalo, takže se nemáme čemu divit, že je v jednom kuse tak protivný a kolikrát i nepříjemný. Hold, tohle ho už změnilo na celý život...“
•••••
Chtěla bych se omluvit, ano, vím, kapitola je oproti minulé kratší téměř o polovinu a nemá nijak zajímavý děj... bohužel jsem ji začala psát někdy 3.dubna a během týdne mě do nosu netrkl žádný dobrý nápad 😕 Nechtěla jsem tuhle část však přeskočit, protože si myslím, že tyhle informace jsou pro děj svým způsobem taky důležité, proto je nemůžu vynechat. Zároveň bych chtěla říct, že mám každý den jinou náladu, jiné nápady a myšlenky, proto nemůžu 24/7 psát pouze tenhle příběh - ano, Donna, Her Majesty a Queen samotní mi přirostli k srdci, ale bohužel, mám i jiné zájmy a věci na práci, proto mi vydání nové části občas chvilku trvá 😅 Ale nebojte, to, že současně začínám psát novou verzi příběhu Lucas., neznamená, že s F&T skončím, to rozhodně ne! Jen se, prosím, nezlobte, když to psaní nebude úplně podle vašich představ 🙏
F&T
@KKNovak129
//10.04.2019//🎭
ČTEŠ
Fingers & Tongue
RandomV životě jsem se zmýlila nesčetněkrát, ovšem těch opravdových chyb... těch bylo pouze pět; vinila jsem se za rozchod s Rossem Walesem, naivně věřila Robertovi Daltonovi, unáhleně opustila Jimmyho Johnsona, přehlížela emoce Timmyho Dempseyho a lhala...
