Fingers & Tongue

|1| Second Chapter ~ F&T

Hned, co skončila čtvrtá hodina a všichni třeťáci zmizeli buďto v restauracích, večerkách nebo jinde na obědě, vzdala jsem se toho svého a sedla si do proutěného křesla vedle malého stolku pod nástěnkou s tím, že si konečně prohlídnu ten oranžově zbarvený papír, na který jsem kvůli rána musela celé vyučování myslet.
,,'Objev svůj talent!'?" hloupě jsem se pousmála nad zvýrazněným titulkem. Přišlo mi to jako pouhé klišé, chtěla jsem papír vrátit a radši se jít najíst, ale dala jsem článku druhý pokus (jako jsem to dělala vlastně u všech lidí i věcí) a četla dál. Přece jen tu bylo něco, co mě zaujalo:

,,Chceš si vydělat jako dramatik, komik, cirkusák či jiný herec? Vždycky ses chtěl/a stát dirigentem, pianistou, houslistou, nebo máš odvahu a střihl/a by sis kytaristu, bubeníka nebo sólo? Stačí se přihlásit na Dni otevřených dveří do kategorie, která Ti nejvíce vyhovuje! Přijď se na nás podívat v úterý 2. října 2018 od 16:00 do 17:30 hod. do tělocvičny budovy SŠ."

V tu chvíli jsem v programu na dnešní odpoledne měla jasno - musím tam jít! Z batohu jsem vylovila mobil, vytočila Rossovo číslo a dala si jej k uchu.
,,Ahoj, Zlato," začla jsem, když mi to zvedl, ,,Promiň, ale dneska ven nemůžu, musím si ještě něco vyřídit ve škole. Nevadí?"
,,Nevadí, stejně asi budu muset hlídat brášku..." zněl zklamaně, přesto však souhlasil a počítal s tím, že se dnes po škole neuvidíme.
,,Tak ahoj," ozval se znovu,
,,Miluju tě."
,,Ahoj," vypla jsem mobil, aniž bych si uvědomila, že jsem zase přeslechla jeho emoce. Popravdě, bylo mi ho líto.

,,Ahoj, mami," volala jsem na další číslo, tentokrát na matčino,
,,Chtěla jsem ti jenom říct, že se dneska ve škole zdržím, tak budu doma později - asi kolem šesté?"
,,Dobře, buď jsi kde chceš, hlavně ať jsi doma do devíti," odpověděla mi v podstatě stejně jako vždycky, když jsem jí volala o tom, co budu dělat po škole. Bylo jí jedno, kde a s kým jsem, ale nevadilo mi to, naopak jsem byla ráda, že se mě moc nevyptávala. Vlastně ani nevěděla, jestli s někým chodím, kolik mám kamarádek... Odjakživa mě vychovával spíše otec. Ale jak říkám, vyhovovalo mi to.
•••

Něco málo po čtvrté hodině jsem se z večerky blízko školy vrátila zpátky a zamířila si to rovnou do tělocvičny, kde již čekali nachystaní hudebníci a herci, co chtěli obyčejné lidi jako já dostat na svou stranu a probudit v nich onoho uměleckého ducha. Jak by Vám mohla potvrdit celá moje třída a vůbec okolí kolem mě celkově, nejsem zrovna talentovaná na tyhle věci a na devadesát devět procent se touhle výstavou jen připravím o volný čas. Ale i přesto mě tu něco lákalo a donutilo přijít, tak proč bych to teď všechno zase měnila a šla domů, že...

Kvůli podzimního počasí, které venku panovalo teprve chvíli, se do budovy nedostávalo zrovna nejvíce slunečních paprsků a jelikož už zde nebyl nikdo kromě ředitelky a jejího zástupce v jedné z kanceláří v úplně posledním patře, nikde se nesvítilo, a tudíž mě před ztracením ve tmě zachránilo jen to, že rozsvícená tělocvična nechala návštěvníkům dveře dokořán. Když jsem vešla dovnitř, první, čeho jsem si všimla, byla živá hudba, kterou pravděpodobně hrál někdo, kdo měl na starost učení hry na nějaký hudební nástroj.

Všichni si odjakživa mysleli, že o mně ví všechno, ovšem málokdo (lépe řečeno nikdo) věděl, jaký cit pro hudbu - zejména tu živou - mám, co pro mě znamená. Odjakživa jsem byla nejvíce zamilovaná do bicí a všech druhů bubnů celkově. Ani tentokrát tomu nemohlo být jinak a celou tu dobu, co jsem chodila kolem stolů a stánků, jsem si prsty na rukou klepala do rytmu těch překrásných dun basového bubnu. Hrála jedna dobrá rocková pecka za druhou, všechno pořád od té samé kapely, na níž jsem vyrůstala a celé ty roky si ji v soukromí tajně pouštěla do sluchátek.

,,Promiňte," přišla jsem k jednomu z posledních stolů, kde seděli dva muži spíše staršího věku,
,,Mohu se zeptat, ta kapela, která tady hraje, dá se u nich také přihlásit?"
,,Ne, slečno, kluci jsou tady dneska jen jako hudební doprovod. Nejde o součást umělecké školy, jen nám přišli vypomoci jakožto bývalí studenti," odpověděl mi ten vyšší z nich, přičemž jsem se zklamáním poděkovala a chystala se k odchodu.
,,Ale pokud vím," ještě mě přece jen s nadějí v hlase zastavil,
,,Richard říkal, že hledají zpěváka, tak byste se možná u nich mohla přimluvit. Mají stůl támhle, tak se jich můžete jít zeptat osobně - upřímně, myslím si, že se u nich dozvíte více než tady ode mě."
,,Děkuji, nashledanou," s úsměvem jsem se s oběma pány rozloučila a namířila si to k poslednímu stolu daleko od dveří.

,,Dobrý den," slušně jsem pozdravila, načež muž kolem třicítky zvedl hlavu mým směrem, udělal totéž a měl na mě dotaz, co od něj potřebuji.
,,Slyšela jsem, že hledáte zpěváka a chtěla jsem se zeptat, jestli bych nemohla-" ani jsem nestihla dopovědět větu a už mi ke stolu volal jednoho z kytaristů, konkrétně vysokého modrookého mladíka v bílé košili, který to tu měl nejspíš celé na starost.
,,Richarde, tady slečna přišla ohledně toho tvého inzerátu," vysvětlil mu, oč mi jde, čímž ho připravil na rozhovor, jenž má se mnou vést.
,,Richard Karpski," potřásli jsme si rukou, načež si sedl a s úsměvem mi začal pokládat otázky,
,,Jak se jmenuješ?"

,,Donna Mauerová," když sklonil hlavu, aby si mé jméno zapsal do nějakého formuláře ležícího na stole (pravděpodobně přihlášky na konkurz do kapely), chtěla jsem se na chvíli podívat na ostatní členy kapely za ním, okem si změřit jejich postavy a udělat si obraz o tom, jak jim to jde v hraní na nástroje. Mou pozornost upoutal pohledný blonďák sedící za bicími - připadal mi jako někdo, koho jsem už někdy předtím viděla, ale abych si vzpomněla, musela jsem více zaostřit jeho obličej a nekoukat jen po bicí soupravě. A sakra...
,,Takže, Donny... můžu ti tak říkat, ne?" na pár vteřin mě Richard zase vtáhl zpět do konverzace.
,,Donny? Jistě!" usmála jsem se nad roztomilostí přezdívky, kterou mi právě dal, ovšem dál jsem ho vnímala už jen ušima a všechno ostatní myšlení přesunula spíše k onomu mladíkovi, jenž mě momentálně nepříjemně znervózňoval.

,,Tak co? Platí?" zaslechla jsem Richardův hlas a uvědomila si, že jsem ho ani těma ušima nedokázala chvíli poslouchat a nemám ani tucha, o čem celou tu dobu mluvil. Nejhorší bylo, že mi právě položil určitě velmi důležitou otázku a nevěděla jsem, jak má znít má odpověď.
,,Jo... Jo, platí," snažila jsem se, aby můj tón zněl rozhodnutě, sebejistě.
,,Super! Tak v tom případě můžeme hned začít!" asi mu právě spadl kámen ze srdce,
,,Mikrofon je zapnutý, asi si dáme nejdříve nějakou oddechovku... 'You're My Best Friend', hm?" začal si prsty na kytaře uspořádávat do správného akordu.
,,Počkat, cože??" najednou jsem byla zpátky v realitě, v níž se mi tolik nelíbilo.
Zřejmě špatná odpověď, Donno...

,,Řekla jsi, že chceš být frontmanem, tak se nám musíš přece nejdřív ukázat," Richarda to evidentně vůbec nerozhodilo, stále si pohrával s elektrickou kytarou, zatímco jsem sama sebe topila v moři stresu.
,,Nemůžu přece-" dostala jsem ze sebe hlasitě neúplnou větu, čímž jsem si způsobila ještě větší problém, jelikož si mě všiml nejen kluk za pianem a baskytarista, ale i mnou obávaný bubeník, který ihned přestal spolu s kluky hrát a pohlédl na mě, až jsem doslova celá zrudla.
,,Nemůžu přece zpívat! Chtěla jsem jen doučovat na bicí!" štěkla jsem o něco tišeji už jen na kytaristu a snažila se z toho - pokud možno - co nejelegantněji vyvlíknout.
,,Hele, ty nám tady teď předvedeš pár písniček a pak tě klidně můžeme doučovat všechno ostatní," při jeho jasném vysvětlení, že má odpověď je jednou pro vždy konečná, jsem okem koukla na obličeje všech mladíků v bílých košilích a polkla, když na mě blonďák mrkl a vzdušnou poštou poslal neviditelný polibek.

Před třemi měsíci mi ukradl první vášnivý polibek, teď mi krade důstojnost... Co to bude příště? Bude mě učit na bicí? Budeme spolu v jedné kapele?? A kdo nám bude chodit na koncerty? Ross??
,Ahoj, Rossi! Vidíš toho bubeníka? Jo, tak s tím jsem tě, lásko, podvedla v bazénu a měsíce ti to neřekla!'
Víš co, blonďatej? Jestli si myslíš, že jsem moc měkká na to, abych tu zazpívala před tolika lidmi, co neznám - včetně tebe a dalších tří kluků, do kterých jsem se na první pohled platonicky zamilovala -, tak se dívej!

,,Hrajte!" dostala jsem ze sebe nakonec a odhodlaně jsem přistoupila k mikrofonu.

F&T
@KKNovak129