Half a heart

32. Díl

.

,,ne to je v pohodě" řekla jsem nakonec.

 ,,pojď. Já ti nic neudělám" řekl mi Zayn.

Nakonec jsem tedy šla. Zayn vzal můj kufr a dal ho do kufru. Já jsem si zatím sedla na přední sedadlo. Zayn si sedl vedle mě a nastartoval auto. Přijeli jsme k mému domu. Poděkovala jsem mu a vystoupila z auta. Zayn vystoupil taky a vydal můj kufr.

 ,,děkuju" s tímto slovem jsem odešla domů.

 ***Zayn***

Když jsem se dozvěděl, že Em dneska přilétá tak jsem se rozhodl, že pro ni pojedu na letiště. Čekal jsem před letištní halou. Konečně jsem ji zahlédl. Řekl jsem ji, že ji odvezu. Chvíli odporovala, ale nakonec si sedla do auta. Nastartoval jsem a jel. Celou cestu panovalo trapné ticho. Neodvážil jsem se ji na něco zeptat. Přijeli jsme k jejímu domu a ona hned vystoupila. Taky jsem vystoupil a šel jsem ji vyndat kufr. S pouhým 'děkuju' odešla. Zase jsem se vrátil do auta a jel k nám domů. Sbalil jsem si nějaké věci, abych mohl zítra jenom dobalit. Už jsem měl skoro všechno oblečení a pak přišla řada na ty ostatní věci. Jako jsou třeba notebook nabíječka. A takovéhle věci. Abych pravdu řekl, tak mě balení vůbec nebaví.  Bylo něco kolem půl jedné a tak jsem už šel spát. Osprchoval jsem se a oblékl si věci na spaní. Lehl si do postele a zakryl se dekou. Nemohl jsem usnout.

 Co mám udělat, aby se Em nezlobila a odpustila mi? Fakt netuším. Už mi asi nikdy neodpustí.

 Po dalších dvaceti minutách jsem konečně usnul. Probudil mě zvuk mého mobilu. Koukl jsem se, kdo mi píše. Byla to Lottie. Vidím dobře? Myslel jsem si pro sebe. Otevřel jsem SMSku a začal číst zprávu.

 

„ahoj Zayne, promiň, jestli tě budím, ale když jsem přišla za Em tak tam nikde nebyla a měla odemčené dveře. Na zahradě taky nebyla. Vůbec nevím kde je. „

Dočetl jsem zprávu a zděsil jsem se. Kde může být. Jestli se jí něco stalo. Hned jsem Lottie napsal, že přijdu k Em domů. Vstal jsem z postele a hodil na sebe první oblečení, co jsem viděl. Nasedl jsem do auta a vyjel k domu Em. Před domem stála Lottie a koukala všude okolo. Zastavl jsem před ní a hned vystoupil. Prošel jsem celou její zahradu, ale nikde nebyla. Nikdy jsem si nevšiml branky, která zřejmě vedla na nějakou louku. Otevřel jsem ji a přišel jsem na louku. Rozhlédl jsem se, jestli někde neuvidím Em. Ne. Šel jsem přes tu louku a uviděl na lavičce Em.  Přišel jsem blíž a sedl si vedle ní. Nic jsem neříkal a koukal do jednoho bodu přede mnou. Nemám sílu něco říct.

„co tady děláš?“ zeptala se mě nepříjemným hlasem.