❤ LECUS ❤

17 💛

Nemohla jsem usnout. Pořád jsem myslela na tu paní. Myslím, že byla na nějaké oslavě nebo tak. Potichu jsem vstala z postele a hledala ložnici.

Co si budeme nalhávat, trvalo mi než jsem ji našla, ale důležité je že jsem ji našla. Rozsvítila jsem lampičku a rozhlédla se kolem. Uviděla jsem alba s našimi fotkami.

Prohlédla jsem asi tři a pořád nic.

,,Co tady děláš?" Zeptal se Marcus.

,,Ehm hledám nějakou paní"

,,Můžu ti pomoct" nabídl se

,,To by si byl hodný, ale nechci tě otravovat takhle pozdě večer"

,,Mně to nevadí, ale musíš mi říct jak vypadá ta paní, kterou hledáš" sedl si vedle mně a vzal si album.

,,Vypadá jako ta paní, co tady byla dneska"

,,Proč ji vlastně hledáš?"

,,Je mi nějaká povědomá, a když jsem ji dneska otevřela, tak se dívala na můj řetízek. Jsem si jistá, že ho už viděla a zná ho líp než říká"

,,Aha" hledal dál.

,,Ehm a co se stalo mezi tebou a Cassidy?"

,,Jessicou" opravil mě.

,,Jo tak Jassicou"

,,Prostě pořád mele o sobě. Ani se nezeptá jestli není něco mně"

,,Marcusi vždyť můžeš jít kdykoliv za mnou a já tě vyslechnu. Mně to nedělá problém" usmála jsem se na něj.

,,Děkuju, není to ona" ukázal na fotku, kde jsem byla já asi v jednom roce.

,,Jo to je ona" vyndala jsem fotku a z druhé strany bylo napsáno Lena a babička.

,,Je to moje babička" podívala jsem se na Marcuse.

,,Páni a co dělá tady? A proč ti to neřekla?"

,,Nevím Marcusi" zakroutila jsem hlavou. Teď jsem měla v hlavě víc otázek než na začátku.

,,Víš co? Mám skvělý nápad" začal uklízet alba zpět na své místo, pak mě chytl za ruku a odvedl mě do kuchyně.

,,Oblíbená zmrzlina?"

,,Citrónová, kaktusová, ale ani jednu tady nemáte, takže vaniková bude stačit" Marcus kývl na souhlas a vzal vanilkovou zmrzlinu s dvěmi lžičkami

,,Co máš v plánu?"

,,Uvidíš" dělal tajemného a to se mi líbilo.

V obýváku vzal ještě. deku a vedl mě po schodech nahoru, a pak mě vedl na balkon, kde se nacházely křesla, do kterých jsme si sedli. Marcus nás přikryl dekou a podal mi lžičku a doprostřed dal zmrzlinu.

,,Tak tady trávíš čas, když jsi smutný?" Podívala jsem se na něj.

,,Občas, když si mi chyběla"

,,To nene! Marcus Gunnarsen přiznal, že mu někdo chybí" oba dva jsme se začali smát.

,,Vlastně jsem moc rád, že jsi tady, aspoň vím, že je táta v dobrých rukou" usmál se na mě.

,,Jo to jo"

,,Ta fotka... jak na ni byl nějaký muž a nad hlavou měl malou holčičku, tak jsi to byla ty s tátem že?" Dal si lžičku se zmrzlinou do pusy.

,,Jo"

,,Co se s ním stalo?" Zeptal se. Chvíli jsme přemýšlela jestli mu to mám říct, ale nakonec mě něco přesvědčilo, abych mu to řekla.

,,Bylo to dva roky zpátky... Jela jsem někam s taťkem, nechtěl mi říct kam, prý je to překvapení. V klidu jsme jeli, ale naboural do nás kamion. Nabourali jsme mezi stromy, takže dveře byli zablokované, nemohli jsme utéct a auto začalo hořet. Když konečně dorazili hasiči, tak nás začali vyprošťovat. Museli jsme po jednom a táťka řek, ať jdu první. Hasiči mě vyndali a hned na to auto explodovalo, protože se jim to nepodařilo uhasit. Umřel tam" slzy už mi dávno smáčely tričko.

,,To je mi líto" vtáhl si mě do objetí. Když Marcusovi začínala být zima, tak mě vzal do naruče a donesl mě do jeho pokoje, kde jsme si lehli do postele a já se k němu přitulila a brečela...