❤ LECUS ❤

21 💛

,,Tak co?" Zeptal se mě Marcus, když jsem si přišla do školy pro klíče.

,,Řekla mi spoustu věcí, ale taky mi řekla, že můj medailonek má druhou půlku a prý ji nosí osoba, za kterou mě chtěl vzít můj táta a prý mi je dost podobná" Marcus zbledl.

,,Co je?"

,,Len počkej tady. Jdu si pro věci" než jsem stihla něco říct, tak Marcus už byl pryč. Nic jsem nechápala.

,,Ahoj co tady děláš?" Zeptal se Martinus, který šel okolo.

,,Zapomněla jsem si klíče, tak jsem si pro ně přišla" mykla jsem rameny.

,,Pojď" chytl mě Marcus. ,,Řekni učitelce, že mi bylo špatně" řekl Martinusovi a táhl mě ven z budovy.

,,Kam jedeme" zeptala jsem se ho, když mi rozkázal, ať si sednu do auta.

,,Vím co tvoje babča tím chtěla říct" rozjel se a já na něj jen koukala jako kdyby se zblaznil.

,,Co?" Nechápala jsem

,,uvidíš" řekl a jel dál. Během chvilky jsem se objevili před nemocnicí.

,,Tak teď už vůbec nic nechápu"

,,Jdeme" šli jsme dovnitř a Marcus řešil něco na recepci. Poděkoval a odešel.

,,Jdeme" pokynul. Procházeli jsme nemocničními chodbami, až jsme se zastavili před dveřmi s číslem 17.

,,Chci jen říct, že jsem o tom nevěděl. Došlo mi to, až si mi řekla tu hádanku tvý babči" řekl a já to nevydržela a vešla dovnitř. To co jsem viděla byl pro mě šok.

Ležela tam moje kopie. Koukali jsme na sebe a nikdo nic neříkal.

,,Leno?" Řekla se slzami v očích. Kývla jsem na souhlas a rozběhla se k ní. Objala jsem ji.

,,Jak si mě našla?"

,,To Marcus" ukázala jsem na blondýna, který stál u mě.

,,Myslela jsem, že tě nikdy nepoznám. Babča mi o nás vyprávěla, když jsme byli malé. Věděla jsem o tobě, ale ty o mně asi ne, když jsi tak v šoku"

,,Nevěděla" zakroutila jsem hlavou ,,Ale vždycky jsem si myslela, že jsem jedináček, ale já mám dvojče to je úžasný" usmála jsem se na ni. Povídali jsme si a musím říct, že jsme se i zasmáli, ale pak se zeptala na tátu jak se má a tak. S Marcusem jsme si vyměnili pohledy, a pak se podívali na ni.

,,Liso... my tátu už nemáme"

,,J-jak nemáme?" Nechápala.

,,Umřel při autonehodě. Zachránil mě, ale sebe už ne" řekla jsem a opět jsem začala brečet stejně jako Lisa.

,,Myslela jsem, že ti to babča řekla" zakroutila záporně hlavou.

,,Promiň že se tě ptám, ale proč jsi tady?" Zeptala jsem se ji na otázku, která mi odzačátku vrtala hlavou.

,,Mám leukémii" řekla a sundala si paruku. Dělala jsem, že jsem v pohodě, ale nebylo to tak a ona to poznala

,,Len jsem v pohodě" chytla mě za ruku a usmála se na mě.

,,Promiňte, ale návštěvní hodiny už skončili" přišla sestřička. Zvedla jsem se a oblékla si bundu.

,,Příjdete ještě?"

,,Přijdeme" usmála jsem se na ni a zavřela dveře.

,,Pojď sem" natáhl Marcus ruce a já mu okamžitě vklouzla do objetí.

,,Marcusi viděl si to" zlykla jsem.

,,Len to je dobrý." Uklidňoval mě a při tom mi šeptal do ucha uklidňující slova...