❤ LECUS ❤

30 💛

Už jsou to dva týdny. Přesně 14 dní kdy Lisa umřela. Chybí mi.

,,Len... Měla by si něco sníst" řekl Marcus.

,,Hm" zamručela jsem a obrátila se na bok.

,,Sakra takhle to dál nejde. Od té doby co umřela si se skoro nepohla z pokoje. Skoro nejíš ani nepiješ. Přes noc brečíš. Sakra já vím že ti chybí, ale takhle by to určitě nechtěla" otočila jsem se na něj a přemýšlela o jeho slovech. Má pravdu. Ještě jsem ani neotevřela dopis, který mi napsala.

,,Len prosím. Mám o tebe strach" jeho oči se zaplnily slzami. Byl to hrozný pocit vidět ho na dně a ještě kvůli mně.

,,Marcusi... promiň" díval se na mě a hypnotizoval mě těma jeho čokoládkama.

,,Otevři to" vypadlo z něj a já věděla co má na mysli. Kývla jsem na souhlas a on mi podal dopis. Chvíli jsem se na něj dívala, a pak ho otevřela.

Milá Leno
Ani nevím kde začít. Jsem hrozně ráda, že jsem tě poznala, že jsem poznala svoje dvojče. Díky tobě jsem poznala tolik úžasných lidí... Marcuse, Martinuse a taky Ninu. Všem vám moc děkuju za mé narozeniny, které byly jedinečné. Vzdala si se své oslavy, jen aby jsi mi tento den udělala jedinečným. Moc ti za to děkuju a můžu tě ujistit, že jedinečný byl. Přála bych si takových dní víc, abych se uzdravila a prožívala s tebou další roky svého života, ale nejde to. Čas se mi krátí a já vím, že moc času už mi nezbývá, ale můžu tě ujistit, že umřu šťastná. Vím, že to pro tebe bude obrovská rána, protože si věřila, že se uzdravím, ale vím, že se Marcus o tebe postará. Je to hodný kluk. Záleží mu na tobě, tak mu neubližuj. Přála bych si, aby si žila spokojeně život i beze mě. Začala chodit s ostatními do školy a věnovala se hudbě. Jsi moc talentovaná. Jsem na tebe pyšná. U mě v pokoji máš dárek, tak tam běž. Mám tě moc ráda sestřičko.

Brečela jsem. Marcus, který seděl vedle mě, mě hnedka objal.

,,Bylo to hezké, co napsala a myslím, že by ses jejich přání měla držet" usmál se na mě Marcus a odhrnul mi vlasy z očí.

,,Jo máš pravdu, ale chci tohle nějakým způsobem už uzavřít, takže... hodil by si mně k babči?" Zeptala jsem se.

,,Určitě, tak se oblékni" řekl mi a rozvalil se na posteli.

Vzala jsem si na sebe černé džíny a k tomu bílé obyčejné tričko.

,,Mužem?" Otočil jsem se na Marcuse, který mě celou dobu pozoroval.

,,J-jo" řekl nervózně a šli jsme dolů. Obuli jsme si boty a mohli jsme jet.

Jeli jsme 10 minut a už jsme byli u babči. Vystoupili jsme z auta a zazvonili jsme.

,,Ahoj" pozdravila jsem ji.

,,Holčičko" vtáhla si mě do objetí.

,,Kde má Lisa pokoj?" Zeptala jsem se a ona se jen usmála. Šli jsme za ní do domu. Vedla nás dlouhou chodbou, až nakonec otevřela dveře k Lise. Měla to tady krásně zařízené.

Na stole jsem zahlédla nějakou krabičku. Šla jsem k ní a vzala ji do ruky. Byl to medailonek s naší fotkou uvnitř, který dostala ode mě. Byl u toho dopis.

Nech si ho ty. Já už bych si ho moc dlouho neužila a hlavě chci, aby se třpytil tobě na krku a měla alespoň menší pocit, že mě máš u sebe. Ještě si vem fotku, která leží na nočním stolku.

Přečetla jsem si to a vzala si medailonek. Přešla jsem k nočnímu stolku, kde byla fotka v rámečku. Byla jsem to já a Lisa, když jsme byli malé. Přejela jsem po její tváři prstem a povzdechla si. Chybí mi...