❤ LECUS ❤

36 💛

Právě jsem dorazila s mamkou a Adamem do Osla. Vydali jsme se rovnou do nemocnice za Marcusem.

,,Marcus Gunnarsen?" zeptal se Adam na recepci.

,,Jste rodinní příslušníci?"

,,Jsem otec"

,,Pokoj číslo 10" usmála se na nás a my už jsme šli na pokoj. Zaklepali jsme a vešli jsme dovnitř. Marcus ležel na posteli a kolem něj byly nějaké přístroje. Rozbrečela jsem se. Věděla jsem, že za to můžu já.

,,Nebreč, zvládne to" Objal mě Martinus, který ještě před chvílí seděl u Marcuse.

,,Co ti řekl doktor?" Zeptal se Adam Martinuse.

,,Prodělal infarkt a upadl do bezvědomí. Ještě se nevzbudil a doktoři říkali, že je tu 60% šance, že už se nevzbudí"

,,Jako, že by" nechtěla jsem to ani vyslovit. Martinus jemně přikývl.

,,On nemůže umřít! Nemůže!" chytla jsem hysterický pláč, takže mě Adam s mamkou odvedli na chodbu.

MARCUS

Probudil jsem se na nemocničním lužku. Zvedl jsem se a šel se podívat na chodbu, kde jsem ji viděl.

,,Liso" usmál jsem se na ni.

,,Marcusi" úsměv mi opětovala ,,Ještě nepřišel tvůj čas, bojuj" řekla a zmizela.

Otevřel jsem oči a musel je hned zavřít kvůli ostrému světlu. Cítil jsem, že mě někdo drží za ruku.

,,Bráško musíš se probudit. Potřebuju tě a ona taky. Tohle ji nemůžeš udělat. Není to tak dlouho co přišla o Lisu a kdyby přišla i o tebe, tak už by to psychicky nevydržela. Potřebuje tě"

,,Já vás taky potřebuju" řekl jsem a Martinus se na mě okamžitě podíval. Oči se mu rozzářily jako hvězdičky a hnedka si mě vtáhl do objetí.

,,Tohle mi už NIKDY nedělej" na slovo nikdy dal opravdu velký důraz.

,,Kde je?" zeptal jsem se ho.

,,Na chodbě, pošlu ti ji sem" kývl jsem na souhlas a on šel pro Lenu.

,,Marcusi!" vběhla do pokoje a objala mě. Objetí jsem ji opětoval. Užíval jsem si její přítomnost.

,,Marcusi" přišel do pokoje táta a Lena se ode mě odtáhla.

,,Tati" usmál jsem se na něho.

,,Jsem moc rád, že jsi v pořádku. Za tři dny budeš moct jet domů, ale budeš se muset šetřit"

,,Takže žádná škola?" zeptal jsem se s nadějí, že budu moct být doma s Lenou, která má dálkovou školu.

,,Žádná škola" přikývl taťka a podíval se mi na krk. ,,A co to tady máš?" ušklíbl se a poukázal na malý cucflek.

,,Nevím asi jak jsem spadl" pokrčil jsem rameny a Lena se potichu uchechtla. Táta to neřešil za což jsem byl rád.

,,A kdy odjíždíte?" zeptal jsem se.

,,Až za tři dny, takže s tebou. Budeme v domě, kde jsme bydleli s Lenou, takže Lena na ty tři dny bude chodit zase hezky normálně do školy"

,,Cože? Já tam nechci" protestovala.

,,Bez diskuse" Lena si povzdechla a mlčela. Ještě tu byly dvě hodiny, a pak už odcházeli.

,,Leno mohla by si na chvíli?" Zeptal jsem se ji. Podívala se na mamku, která přikývla a šla ven se zbytkem.

,,Není to tvoje vina" moc dobře jsem věděl, že si to dává za vinu.

,,Ale-" chtěla něco namítnout, ale já ji nenechal.

,,Nemohla si vědět co se stane"

,,Děkuju za všechno" objala mě. Kousek se ode mě odtáhla a nad něčím přemýšlela. Nakonec se přiblížila k mému obličeji a jemně mi slíbla rty.

,,Tak zítra" rozloučila se.

,,Ahoj" mávl jsem na ni a začal jsem přemýšlet o tom, co se právě stalo.