After years

-6-

Lokiho pohled

Byl jsem u sebe v ložnici, když jsem zaslechl, jak někdo jde po chodbě. Zvedl jsem se z postele a šel ke dveřím, které jsem následně otevřel. Za dveřmi stála Annabell. ,,Koukám, že beze mě ani chvíli  nemůžeš žít co?" řekl jsem sebevědomě. 

,, Ale tu chvíli i nejspíš jo, já se tady........jenom....ehm procházím." řekla. Samozřejmě jsem poznal, že to s tím procházením lže, je to opravdu mizerná lhářka, ale zatraceně pěkná. ,,Ztratila ses?" zeptal jsem se jí na rovinu. ,,Můžeš mi vysvětlit, proč ty chodby tady jsou všechny úplně stejný? Kdo se v tom má pak vyznat?" stěžovala si. Musím říct, že byla roztomilá. 

,,No to ti asi nevysvětlím, ale mohl bych ti ukázat cestu ven." navrhl jsem. To co udělala jsem opravdu nečekal. Objala mě. ,,Děkuju." řekla. ,,Ehm....není zač." řekl jsem ještě trochu překvapen tím gestem. Asi si uvědomila, co dělá, protože se rychle odtáhla ,,Promiň." pípla. ,,V pohodě. Jdeme?" zeptal jsem se. Přikývla.

,,Kam vůbec jdeš?" zajímal jsem se. ,,Za Heimdallem." odpověděla. ,,A nemůžu jít s tebou? Stejně jsem se nudil a navíc můžeme jet na koni." podíval jsem se na ni. ,,Dobře, ale řídit budeš ty." řekla. ,,Tobě bych otěže do rukou už stejně nedal, takže neboj řídit budu já." řekl jsem jí.

,,Ani se ti nedivím." řekla a zasmála se. Může se někdo zamilovat do něčího smíchu? Protože mně se to právě stalo. Nevím co se to stalo, ale normálně jsem zničehonic skončil rozplácnutý na zemi. ,,Jsi v pořádku?" Annabell se ke mně naklonila a podala mi pomocnou ruku. Chytil jsem se jí, ale nepřenesl na ni svou váhu, protože bych ji povalil ke mně. Zvedl jsem se na nohy. 

,,V pohodě?" koukla na mě starostlivě. ,,Jo jasně." řekl jsem. 

,,Co jsi dělal, že jsi skončil na zemi?" zeptala se. ,,O něco jsem zakopl." řekl jsem.

,,Ale vždyť tam nic nebylo?" divila se. ,,Hm." řekl jsem jenom.

Došli jsme do stájí, kde podkoní osedlal mého koně a my mohli vyrazit. Pomohl jsem Annabell nasednout, Já si sedl hned za ní a já pobídl Hurikána do klusu.

U Heimdalla jsme byli za chvíli.

Slezl jsem z Hurikána a pomohl Annabell. ,,Ahoj Heimdalle." řekla Annabell a objala ho. ,,Ahoj Ann." no to mě podržte, on se na ní usmál. Nikdy jsem neviděl, že by se Heimdall na někoho usmál. 

Annabellin pohled

Objala jsem Heimdalla a on mi objetí opětoval. ,,Chyběls mi." řekla jsem mu. ,,Ty mě taky." řekl. 

Nelhala jsem když jsem řekla, že mi chyběl, vlastně byl jediný- tedy kromě Lokiho- kdo mi scházel. Dokonce si ještě pamatuji, jak jsme se potkali.

Flashback

Bylo mi asi šest let. Doma jsem normálně už vařila a uklízela. No dneska jsem se rozhodla, že upeču čokoládové pusinky. Měla jsem je již hotové a dala jsem je do krabičky,aby si mohli všichni brát, když v tom do kuchyně přišel můj nevlastní otec a podíval se, co jsem upekla.

,,Co to je?!" zeptal se zvýšeným hlasem.  Dostala jsem strach. ,,T-to jsou čokoládové pusinky." pípla jsem.

,,A já ti řekl, že máš něco takového upéct?!"  jeho hlas byl drsný a nemilosrdný. 

,,Ne." zase jsem pípla. Opravdu jsem z něj měla strach.

,,Tak co to tu teda dělá?!"  Teď už vypadal opravdu naštvaně. Dostala jsem takový strach, že jsem vzala čokoládové pusinky a i s nimi jsem utekla do pokoje, který jsem měla se Sif.

Zatarasila jsem dveře a chtěla se někam schovat. Pobíhala jsem po pokoji, až jsem o něco zakopla. Podívala jsem se co to bylo. Na zemi jsem uviděla nejspíš nějaký tajný poklop. To byl dokonalý úkryt. Vlezla jsem si tam a zavřela za sebou. Bylo tu docela světlo, což jsem nechápala. 

Zjistila jsem, že je tam cesta, která někam vede. Vyšla jsem tedy. Moc dlouho jsem nešla, na konci byla slepá ulička. Rozhlížela jsem se, až jsem nahoře uviděla proužek světla. Zvedla jsem ruku, jestli to nebude třeba taky nějaký poklop, co jsem našla v pokoji. Byl. Zatlačila jsem a on se otevřel. Vylezla jsem a spařila muže, který na mě hleděl. ,,Ehm...dobrý den."