After years

-33-

Pohled Annabell

Musím odsud vypadnout, co mě to vůbec napadlo tu zůstávat, vždyť sem nepatřím. Rychle jsem popadla tašku a začala do ní házet jen nejnutnější věci.

Jakmile jsem měla zabaleno, otevřela jsem dveře a rozhlédla se, jestli na chodbě nebude někdo, kdo by mě mohl zastavit. Nebyl. Rychle jsem vyšla a rozeběhla se k východu. 

Vyběhla jsem z paláce a do někoho narazila. Ale no tak, to si tady člověk nemůže v klidu utéct?  Pomyslela jsem si. Podívala jsem se n toho s kým jsem se srazila a zjistila, že je to Damon. Sakra.

,,Kam jdeš?" zeptal se a podezřívavě si prohlížel tašku, co jsem měla přehozenou přes rameno. 

,,Na procházku." zalhala jsem a doufala, že mi to uvěří.

,,To víš že jo, snažíš se znovu utéct, viď?" 

,,No.....jo." Jenom vzdychnul, natáhl se a vzal mi tašku.

,,Tak já ti aspoň pomůžu."

,,To mě ani nebudeš přemlouvat?" zeptala jsem se překvapeně.  

,,Vždyť by to stejně nemělo cenu, tak nač se namáhat, jenom ti ukážu lepší cestu, kterou se dostaneš pryč." řekl a rozešel se.

,,Dobře...Děkuju, asi." řekla jsem a následovala ho. ,,Hele a nejdeme náhodou do zahrad?" zeptala jsem se, protože mi to bylo docela divný.

,,Jdeme, ale neboj, odtamtud vede tajná cesta." řek a pokračoval v cestě, já jsem jenom pokrčila rameny a následovala ho.

Najednou jsme se ocitli v části zahrady kde jsem ještě nikdy nebyla. Byla to nádhera, kvetly tu moje oblíbené květiny, stromy ptáci tu zpívali, ne že by nezpívali i předtím, ale tady tomu dodávali pohádkovou atmosféru, byl tu menší vodopád a uprostřed stál altán, kde stál Loki. Tak počkat. Co ten tu dělá?! Prudce jsem se otočila na Damona, ale ten už utíkal pryč i s mojí taškou. No a jsem v háji. Vzdychla jsem a otočila se zpátky k Lokimu, který pořád stál v altánu. Chvíli jsem na něj koukala, ale nakonec jsem se rozhodla, že za ním půjdu. 

Postavila jsem se přímo před něj ,,Počítám, že Damon byl tvůj nápad." 

,,Vlastně, tak trochu." nervózně se zasmál a já se na něj nechápavě podívala.

,,Co-"

,,Vem si mě." Vyhrkl z ničeho nic.

,,Cože?" Vykulila jsem na něj oči a nevěděla co na to jěště říct.

,,No, vem si mě, stejně nemáš moc jinou možnost, protože matka nám už připravuje svatbu, myslím, že by se dala zrušit jen v případě, kdybychom jeden druhýho zabili, což doufám, že neplánuješ, protože já to rozhodně neplánuju, takže by bylo od tebe milí, kdyby ani ty ne, no, takže asi tak."  Byla jsem v šoku. Čekala jsem všechno, ale tohle opravdu ne.

,,A-Ale vždyť se k sobě ani nehodíme."

,,Blbost." Otočili jsme se za zvukem a uviděli Damona, jak se schovává za houštím. Jak se tam dostal?

,,No tak ho slyšíš, blbost." Vypadal jako by se měl každou chvíli zhroutit. ,,Takže, vezmeš si mě? zeptal se ještě jednou, ale tentokrát vytáhl z kapsy prstýnek a poklekl. Chvíli jsem na něj v šoku koukala a nakonec jsem se mu vrhla kolem krku a řekla: ,,Ano."

KONEC